GENERAL BONAPARTE.

Prašná cesta v polích Lombardie.

Sporý stromek místy blíže škarpy.

Slunce žhne. Jak nekonečný netvor

blýskavými ostny vyzbrojený

valí černá kolona se vojska.

Děti Republiky! Opálení,

z vousů pralesů a dlouhých kšticí

svítí vítězný a hrdý pohled.

Místy kouří, místy vtipkař kterýs

vypravuje směšné historie,

místy zpívají a taktem písně

umdlené své nohy lehčej nesou.

General en chêf zří z vozu k horám,

jichž bok rozbrázděný v řídkém vzduchu

na kamene dohoz zdá se blízkým;

hubený je, tmavý vlas mu splývá

k ostrým ramenoum, a oči jeho

studené a břitké jsou jak ocel.

Kolony krok zavlnil se v zmatku –

vojsko stojí. Adjutant se přihnal,

chatrný most že je spravit třeba,

v hodince že – – General kyv hlavou,

vystoup, used na pokraji škarpy

v síťkovaném stínu řídkých větví,

v nejbližší vůz zásobní vbod pohled,

kyne komandantu, dá si vyčíst,

kolik tornister a kolik patron,

kolik obuvi a kolik plášťů,

kolik chleba, rýže, cukru, kávy,

kolik kořalky a kotlů polních

ve voze je. – – Dobrá. Revidujme! –

– Dvacet pecnů chleba – hlásils třicet! –

– Boty! Ejhle, o sedmnáct párů

zmýlil ses, občane důstojníku! –

– Rýže? Čtyři plné pytle pravils?

Dva jsou, jeden z nich jen do půl plný! –

General vstal. Ocel očí začla

metat blesky. Rýha zlověstná mu

sedla mezi obočí. Ret chrlil

slova překotná, jež tonem hlasu

řezala víc než snad významem svým:

– Kdybys pasákem byl, důstojníku,

počet ovcí měl bys jistě v hlavě –

víš, co značí voják bez obuvi?

víš, co značí, žaludek mít prázdný?

víš, žes přispěl, pokud přispět mohls,

k porážce a hanbě Republiky?

Nezmýlil ses ve svém povolání?

Vojákem jsi? Proč ne krejčím, ševcem,

hercem, sedlákem či tanečníkem?

Dolů epauletty důstojnické!

Jako prostý voják vstoupíš v řadu!

Je-li smysl pro čest ve tvé hrudi,

přičiníš se, abys v prvé srážce

zpět jich získal! Sergeante, ty předstup!

Tys byl, tuším, se mnou u Toulonu?

A jsi z Normandie? Ano, pravda.

Dej ty věci do vozu zas vložit,

všimni si jich. Vem ty epauletty,

jmenuji tě důstojníkem, hochu –

osud toho, jenž je dříve nosil,

budiž výstrahou ti! – Kýv a used.

Vzal knihu z kapsy, dal ji na kolena,

dal čelo nad ní do dlaní a četl.

To bylo Utrpení Wertherovo.

Čet chvíli. Náhle hlavu zdvih a vzdychl:

– Ó Josefino! – Začal dýchat těžce,

krev vrazila mu v olivové tváře

a zavyl steskem šíleného hladu:

– Ó Josefino! – Zadíval se k horám,

za nimiž leží Francie, dlí ona,

a přivřel oči, aby zrakem duše

ji uviděl tam: – Josefino moje!

Pak vymrštil se, zaťal pěst a syčel:

– Sem Rakušany! Bít chci! Ohlušit se!

Jak pes se znavit, sic mi puknou skráně!

Vojáci v pochod! Chci mít nepřítele!

Chci rozdrtit jej! – – Josefino moje! – –