GENERÁL GOURAUD.

My pili po obědě černou kávu

v tom kabinetě, plném upomínek

na Afriku a Asii. Tož šavle,

jichž pochvy blýskají se drahokamy,

a štíhlé dýky, pestré koberečky,

čabraky rudé, okovaná sedla,

skla, skvosty, šálky, turbany a šály –

toť museum, jež mluví k návštěvníku

jak cenností, tak uměleckou prací,

co generálu jest as vypravěčem

i činů rekovných i těžkých chvilek.

My kouřili a pili vřelou kávu,

a generál se zabral v upomínky

té hrozné války. Vím, měl valnou účast

ve slavných bitvách, Francie jej zove

svým Bayardem – leč neřek jedné věty,

jež kolem jeho „já“ by točila se.

O české brigádě se rozhovořil,

jak nádherně se u Vouziers bila,

jak u Terronu – inu, řádní hoši,

ti znali, že má život velkou cenu,

když člověk něco má, zač dát jej může,

a k chvíli žije, kdy jej může dáti.

Vše ostatní – já planý mihot jepic

při slunci západním. Oh, smysl žití –

to pochopit jen kdyby lidé znali!

To pochopili vaši čeští hoši,

to pochopil i francouzský náš voják.

Mám reliquii, nejcennější z všeho,

co vidíte tu – snímá se zdi obraz

či skizu jakous – podává mi, vidím:

cár papíru, je popsán písmenami,

jež potácí se – psala je as ruka

buď neumělá nebo oslabená, –

a dole v konci neforemných písmen

je hnědá skvrna – vyčetl jsem toto:

„Má drahá maminko, váš syn je šťasten,

že může umřít za Francii naši.

Vám dává sbohem Váš –“ a podpis skryla

ta velká skvrna... Snad že přitisk k hrudi

sil zbytkem list ten – snad proud krve vytrysk

mu z úst, když políbit chtěl tyto řádky.

Teď skvrna skrývá podpis. – Bezejmenný

dal život za Francii. Políbil jsem

ten smysl žití... Gouraud stál tu tiše

odvrácen, šátek na očích, když vracel

jsem nejdražší mu jeho reliquii.