GENERÁL MAURICE PELLÉ.

Byl chlapcem, jemuž místo bájí hřměla

do dětských snů od Sedanu, Met, děla.

V horečné bázni srdce jeho bilo,

tesknila duše, neb šlo o Francii

a otce jeho. – Hrůzyplné dílo

se dokonalo. Vlasti v bílou šíji

vrh hrubý provaz vítěz rozjařený.

A potom navrátil se tiše domů

i otec. Voják skleslý, poražený.

Je šťastný los to, dá-li Osud komu

se dočkat oprav v dějích domoviny.

A třikrát šťasten, jenž moh přiložiti

v dob nových základ mužných sil svých činy.

Na Marně Pellé směl si slavně vzíti

odvetu za dny hořké svého otce,

za náplň hrůz v sedmdesátém roce,

za Francii svou, tenkrát poníženou –

ba, Osud odplatil mu velkou cenou,

neb jemu právě určil místo čelné

při práci Nemese své nesmrtelné!

A potom přišel k nám, v zem, jež vždy ctila

Francii Jeho. V zem, jež dočkala se

též oprav dějin, když tři věky nyla

jen čekáním. Teď volna byla zase.

Byl rázem náš. I pro vlast svou i sebe.

Zrak jeho barvu letního měl nebe,

sil důvěru a sdílnost všem a všady.

Byl člověk vyšší, aristokrat ladný

přednostmi ducha. Spartan v hodech světa,

leč gourmand v uměních všech bezpříkladný.

Své já dal přátelům vždy bez výhrady

a práci bez mezí. Já v práci žil s ním leta

a svědčit mohu. Odpouštěl nám vady

a cenil přednosti, což slove tady:

měl rád nás. Velkým básníkem byl v žití,

ač verše nenapsal. – Jenž je tu píše,

já musil aspoň hrstku dnes jich svíti

pro hrobku vzdálenou, kde dřímá tiše.