GENERÁLU E. MITTELHAUSSEROVI

Jdou černá mračna od západu,

od Bílé Hory táhnou k Hradu

a přes věžatou kotlinu –

jdou od Vás, já se na ně dívám,

a rozhod jsem se poslati Vám

pár Vašich alexandrinů,

(jak Hugo je a Musset psával,

a Vy jste mi je citovával)

a zatím, vizte: verše ty

se vyřinují formou touto –

ach, metafysické to pouto,

jež jařmí vůli poety!

Vzpomínám tedy, generále,

vzpomínám takřka neustále,

vždyť zjev Váš v paměti mé srost

s tím pětiletím mojí služby,

my nesli jedné práce tužby,

jste jaksi moje minulost!

A světlý zjev těch roků pěti.

Je málo jich v ní. Proto letí

má vzpomínka tím častěji

tam k západu, tam do Francie;

od duše k duši vlna bije –

Vy jistě vycítíte ji.

– Jsme na rozchodu v předpokoji.

Je po debatě. V duši mojí

se krčí stále nevíra –

leč Vašich očí rozáření

a baryton Váš v kovu znění

dí přesvědčivé: „Ca ira!“

Dvě letadla nás nesou v dáli,

pod námi mrak nám výhled halí,

já svinul se a klidně spal –

Vy generále? „Podle zvyku

já vzal jsem vaši gramatiku

a substantiva skloňoval.“

Ta naše řeč!... Jsme při snídaní

kdes v krčmě. Chválíte si spaní,

prý žádní chlapi v slamníku –

ó bozi! Vy ty ruské „klapi“*

jste s našimi si změnil „chlapy“

v tom labyrintu jazyků!

Je po hostině. Z rozhovoru

jste vymkl dámskému se sboru

a po cigaře sahaje

řek latinsky jste s vážnou lící:

„Tvor nicotný, čas zžírající

i nejkrásnější žena je...“

Tak jako v kinu, generále,

se hrnou živě dál a dále

obrazy našich pěti let –

jedeme koňmi, autem, drahou,

neseni jednou čistou snahou

upevnit, zlepšit český svět!

Čtu knihy, desetkrát už čtené,

jež vozil jste mi z dovolené,

a něco z Vás vždy najdu v nich –

ať Balzac, ať France ironický,

ať Hugo vzletně retorický,

ať Mussetův to v slzách smích,

ať l’Impereur, jenž je teď tak v dálce,

ať knihy o té hrozné válce,

– cítíme ještě všichni ji –

ty knihy hymnicky jsou psány,

Vy máte z ní své řády, rány

a víru ve svou Francii!

A dál se v upomínky hříže

jdu s Vámi zase do Paříže,

kde srdce světa slyším bít

vzdor hluku, v kterém všecko tone,

Váš spartský výklad, cicerone,

já dodnes slýchám v duši znít.

To C’est ca Vaše, N’est-ce pas Vaše

jak amen k slovům otčenáše

šlo v konci Vašich vývodů –

Ba Osud v amen mého žití

chtě přítelem mě obdařiti

vzal z Vašeho jej národu.

Ach, generále, od západu

dnes táhnou černá mračna k Hradu,

já chvílemi se dívám k nim

a na papír ty verše sypu –

nu, dost už. Vyražme dno vtipu

a zkroťme neodbytný rým.

A víte, že tím vzpomínáním

já s duše šedé stíny sháním,

a teď už je mi volno tak,

jak bylo, když jsme jezdívali

a na západě ohně plály

a mír byl všude, kam šel zrak.