Genesis

Já, zdá se, narodil se v Městě krutém,

jež nenáviděje, hned opět miluji;

já, zdá se, hýřil v plynů světle žlutém

a mrzce s ženami, jež hnusem nadují.

Však sladce zapomněno všechno bývá

ve žlebu provlhlém a hnědě hnijícím,

když odtud na vrchy mne zeleň živá

jak svého synáčka zve jasným ohněm svým.

Tu vím, že zrodil jsem se v dubin stínu,

a mlékem trpkým laň mne v seči kojila:

řád lesů děl mou zásluhu i vinu,

s jich něhou tvrdost jich se ve mně spojila.

Pak snil jsem život měst a černých čtvrtí,

grog horký v přístavech jsem s námořníky pil,

až odešel jsem náhle smuten k smrti

bez cíle, tlumoku, bych nyní teprv žil!

Ze snů a mrákot probral jsem se v zoři,

jež mízou voněla od lesů vanoucí;

zelené vlny sladkovodních moří

šuměly osud můj a cesty budoucí.

Tu trochu klopýtal jsem v měkkém mechu

omámen vůněmi a ptáků jásotem;

však pryskyřice dodaly mi dechu:

se zemí srůstaje svým žiji životem.