Geniovi.

Ty, jenž jsi usnul objav Homerovo čelo

a Danta Virgilem jsi vedl v pekel tůně;

Ty, jenž jsi žezlo, které stvoření moc mělo,

vtisk’ avonskému věštci, aby dalo tělo

těm jiskrám božstva, co spí v mysli jeho lůně,

jak ve hlubinách mořských měsíc plný dřímá,

an kolem něho mrak, a moře pod ním hřímá:

ó Genie! svým křídlem, jež mhy s čela snímá,

mou duši ovaň, jež jak pták se plaše chvěje,

že zpěv, krev srdce mého, zmlkne bez naděje!

Jak postřelený orel duch můj sebou hází

v prostoru hvězdnatém. Kde jaký vrchol skalný,

strom v poli, klesá naň, než klidu nenachází.

Výš volá nezdolná jej touha nad skal srázy,

jak hromu ozvěna, co mrak podrývá kalný.

Svitání cítím v duši, blaho v jitřní zoři,

jak rozbřeskne se východ, mysl má se noří

v červáncích světla, o němž snila v skrytém hoři.

Než pocit ten jak nocí světluška jen kmitne,

a malou muškou světlo v noci nezasvitne.

Ó plápol vlej, ať zvodněný jak příval zmítá

mou pevnou útrobou, a ohlas, který vzniká

té bouře hymnou, buď má píseň kovolitá!

Vlej proudy nadšení, ať vodopádem stříká

výš k nebesům a hlasem volá bojovníka:

„Jsem vítězem za lidská pošlapaná práva!“

Nechť vodopádu toho jásající vřava

bělostné vlny metá, poupata slov smavá,

a čela svého slunci kaž, nech tyto vlny

svých paprsků vždy rosou pronikne a plní.

Vlož varhany válčivých nebes v hruď mou! Pěti

pak budu bohatýrský zpěv, až zvuk mé lyry

vše skály obměkčí, že ustrnou jak děti,

vždyť bídných vlastí osud budu vyprávěti.

A balvan omšený, jenž k Blaníku vchod sirý

věk nekonečný střeží, rozpukne se k zemi.

Postavy reků, zástup Gedeoltů němý

se probudí a s rozžatými pochodněmi

sluj opustí. A jdouce budou zpívať sobě,

že se Zábojem Žižka obrátí se v hrobě.

Dej síly srdci mému, nechať může vssáti

vše nářky chudiny, jež chovala mne v klínu,

té chudiny, jíž život bouří musíš zváti,

a bouří mysl jest, a city – vichři klatí,

a srdce – jak by déšť, led s mraky nad roklinu

se shlukly k zápasu... A slabý jestli zjaří

mé písně paprsk bledosť v jejich tváři,

a melodie slov mých dá-li na polštáři

slaměném na chvilku jim usnouť – to mou slávou,

mým bude vavřínem, jejž vezmu v hrobku tmavou.

Ó nadchni prsa má! A do slz vejdu Ghetta,

do vzdechů katakomb, a harfy mojí struny

se rozezvučí pláčem žebravého kmeta

tak žalobným a divým. Na blažená léta

jar prchlých vzpomínať si budou, na lesk luny,

jež v mládí kouzla bájí nesla, v stáří bídu.

A budou, ubožáci, roniť slzy v klidu.

Ó pošli se mnou větřík, jenž by tomu lidu

strun ševel zjemňoval a se mnou pěl jak ptáče.

Neb líp je hlavě smutné, když s ní někdo pláče.

A ze slzí těch, které zmrznou na krystaly,

ledovců štíty vzrostou Kavkaz jak a Tatry,

vzdech ve mraky se skupí, které všemi svaly

svých ramen třásti začnou zemí, zvrhnou skály

a na Titány volať budou, na své bratry,

jak byli zbabělí!... A pod tím horstvem, mračny

zpěv volnosti zněť bude, který ve průzračný

šat bystřin shalí se, a orel nadoblačný

v něm bude z rána píť. A na vodopád zvětší

se pak a s králi smlouvať bude mocnou řečí.

To na velkou vše bude, Genie, Tvou slávu,

jíž slunce koří se, a podnožím jsou hvězdy.

Sám na dno moře svou bych položil si hlavu,

neb jenom moře může ztlumočiti vřavu

a zápas divoký, jenž v prsou válčen vezdy,

tu spoustu borných myslí, hrdých, vzdorných plánů,

jež v hlavě hlodaly jak příšery až k ránu.

A šťasten myslil bych, že otvíráš mi bránu,

když hvězdy zrcadlily by se v mořském šumu,

a na mých prsou vlny šeptaly by dumu.