Geniům.

Vás, orlové, mám rád! jenž nad horským srázy

se nad vším vznášíte, co ve prachu se plazí,

Ó vzdušin modravých vy králové jste staří!

Váš trÓn – to oblačný a blesky štít je zdraný,

kde volni, k slunci vstříc a na vše zříte strany,

ať klidno kolem vás, ať v mraku hrom se sváří.

Ne v svěžích travinách, ne v listí, mechu měkkém,

leč ve skal dutinách, jež blesk svým vyryl vztekem,

nad hloubkou propastí vy hnízda stavíte si;

tam z hvozdu nejstarší se nepovznese jedle;

jen stříbrem ledovce se skvějí v horském sedle,

kam jako závoj vil se mlhy večer věsí.

A hrom vás neleká, jenž širé děsí kraje,

jak prapor vítězný v něm vaše peruť vlaje,

své šípy ohnivé blesk na vás neodváží;

a k slunci, jež vám vstříc své proudy vrhá zlaté,

vy pouštíte se výš – bod malý zanikáte

pohledům horala, jenž shlédnout vás se snaží.

A vším, co pod vámi v údolí zemském leží –

ať zlaté báně měst, jež do oblak se věží,

paláce nádherné, kde králové dlí v lesku –

běh světa řídíce svých žezel zářným skvostem –

ať chýže zapadlé, kde bída stálým hostem,

vy vším tím zhrdáte, Ó hrdí druzi blesků!

Vás, orlové, mám rád! Na horách v slunci, jase,

tam, kde jste zrozeni, vy umíráte zase,

za vichru hlaholu a vřavy hromobití;

jak staří králové tam umíráte v nachu –

a když se vaše leb již rozpadává v prachu,

prach vzlétne v záře sfer, kde věčně svítí, svítí.