Geniům.

Bez koruny a žezla mocní vládci,

vy srdcí lidských králi,

jste život celý posvětili práci,

než skráně laurem vzplály.

Vy jdete velcí s nestřísněným čelem

a v zlaté struny hráte,

byť zmije záští v žití osamělém

vás uštkla tisíckráte.

A třeba chátra vztekle kolem hýří

a skráně krví rudnou

a třeba šli jste jako ku pranýři

tou cestou žití trudnou;

A byť i v bídě, povržení, malí

jste šli v těch lidí davy

a byť vám všickni zášť či soucit lhali

i úsměv pohrdavý: –

Vy víte: bouře v prsou vašich dříme –

a řeknete: – Co chcete?

požárem písní v srdce udeříme

a bleskem do tmy kleté.

A naše píseň vaše pouta zláme

a zboří vaše modly

a sítě všech lží vašich potrháme,

jež utkali jste podlí.

Čím budete nám ve své hrůze němé?

Čím nám ty staré rány? –

Ze zlatých korun klíče ukujeme

v lidskosti zlaté brány. –