Geniům.

Jste sloupy žulové, ledovců hroty,

jež z moře bludů pnou se nad životy,

v severní záři póly kroužící!

Plovoucí kry, jež pilounů zbraň sečná

nadarmo tře, nad nimiž mlha věčná,

jak prapor zdmutý slávy vichřicí!

Vám po šíji se celý pravěk sveze,

jak v boji krůpěj krve po paveze,

vy přilby vítězíte chocholem!

Jste na vrch zemský sopky vykypělé,

s pochodní krásy lidstvem hřmíte směle

perutí blesků, hromu hlaholem!

Ať na hrudi vám růže nevypučí,

na retu zprahlém záští chví se žlučí,

v sto faunů život ať se spodobí –

ať ptáče radovánek skráně míjí,

výr zoufání jen s blyskotavou zmijí

ložiskem mláďat čelo ozdobí.

Ať vlna lásky k vám se nehne v běhu,

spíš zloba vzplane step jak ve zážehu,

kyklopů ruka v srdce udeří –

toť tlapa krtčí podrývat chce věže,

toť děcko sahá ořů na otěže,

tlum kání šumí v trosek zášeří!

Ó duchu tvůrčí! tys hůl Aronova,

jež usýchajíc květy pučí znova,

od věků žijíc věčných do věků!

Tys berla Mojžíšova z žití skály,

jež pramen živný, zlato, ideály

do čela sází v lásce člověku!

Tys onen duch, jenž kroužil nad vodami,

kdy svět byl v kolébce – tys ohně plamy

se snesl v svatých letnicích

na hlavy svatých apoštolů,

již chléb tvůj jedli s nesmrtnosti stolu

a pro tvé slovo mřeli v hranicích!

Buď zdraven, duchu, vším, co v světě dýše,

tys pramen všeho, bez mezí tvá říše –

co potopa je světa, záhuba?

Ty jako Noe zbuduješ nám lodi,

že k žití opět v ráj nás doprovodí –

snů, ideálů kotva, paluba.