GEORGE WASHINGTON

Tou branou, jež se zavírala za stoletím,

odešel rychle – neměl bratrů kolem

a nechtěl vejít v dobu, o níž věděl,

že nikdo nepůjde po stopě Jeho.

Jen v říši stínů našel bratra duše Svojí:

byl dávný Říman to kdys, Cincinnatus,

jenž výši moci opustiv, šel k pluhu –

teď podsvětím jdou, druzi osamělí.

Neb Zásluhy si nikdy mzdy své neodepřou

a Moc jak samozřejmou daň svou berou:

Vlast osvobodit – Vlasti potom vládnout

a dobře žít v té gloriole Slávy.

Vlast osvobodil podivín ten americký,

dal pevné řády jí a určil dráhy

příštího žití – potom odmít všecko

a k polím, lesům na farmu se vrátil.

Co dělo se v té duši Jeho? Doznala si,

že síly její mizí? Že ta ocel

se opotřebovala v tuhé práci?

Že zbývá jen, co stačí prostě k žití?

Či zmocnilo se Ho to tiché znechucení,

jež sídlí na výšinách Slávy s Mocí?

To „všecko poznal jsem a vše je marnost“?

Či nestálost všech zemských věcí cítil?

Kdo poví?... Odešel... A tak vzal příležitost

i Závisti, by svlekala Mu řízu,

i tlachu, aby vážil Jej a měřil,

i hlupství, aby souditi Jej mohlo –

i vděčnosti těch řídkých, spravedlivých duší,

by omlouvala slabosti snad Jeho

a odpouštěla Mu pro Velkost byvší

snad vrávoravé kroky stáří Jeho.