Geronův smích.

Ve skvoucí síni prostorné

dlel Gero, děsná metla,

již na Slovany nesvorné

zášť osudu si spletla;

táž síň to byla proklatá,

kam do přátelské rady

kdys vlákal Vendů knížata,

by sklál je mečem zrady.

Teď pekelná mu došla lest

a čelo brázdí péče,

rve marným vztekem tvrdá pěsť

kříž krvavého meče:

Hněv Luticů ho vyzval v boj

a střásl jařmo cizí,

sláb, zděšen markraběte voj

a naděj’ v pomoc mizí.

I zdá se mu, že strašný zjev

kol po stěnách se mihá,

že třicet stínů, v prsou krev,

tam hrozivě se zdvihá,

že knížata, jež zhubit dal,

den pomsty věstí vrahu,

že Vendů bouř’ již stéká val

a ječí k jeho prahu.

V tom skřipla veřej. Gero zbled’

a maně s křesla vzkočil,

neb slovanský měl kroj i vzhled

muž, který náhle vkročil;

než nízko uklání se host

a ruku k srdci vtiská,

kde z bílé řízy kříže skvost

pod zlatým řasnem blýská.

„Jsem Tugomír, man slovanský,

jsem Stodoranů kníže,

však tajně za blud pohanský

jsem přijal pravdu kříže;

i lidu mého lepší část

již syta žreců vlády

chce surový mrav otců střást

a přijat vaše řády.

Leč Ukrané a Rataři

a Bodricové klatí

vše maří, tupí barbaři,

jež stydno bratry zváti:

svou hrubou patou zdusili

mé požehnané sémě

a k sobě jařmem přesily

i naše spřáhli plémě.

Ač nucen s nimi spolek mám,

přec Kristu sloužím skrytě

a v srdci věren zůstávám

i Němcům, dobře cítě:

mrav jemnější, byt lepší nám

jen v kázni vaší kyne,

jen vámi v jasný lidstva chrám

i Sláva nohu všine.

Ó slyš mou prosbu, markrabí:

K mým Stodoranům v léno

vše uděl mi, co v Zálabí

tam Luticů má jméno,

a lest má, pane, v malý čas

tu bouři vzdoru ztiší,

kraj celý pod mým žezlem zas

daň bude platit říši.

Vždy věrný tvůj a Němců man

a církve sluha stálý

otevru světlu dokořán

niv slavských širou dáli;

chci býti tamo pevný štít

a hradba říše svaté,

chci s tebou Pomořany bít,

i Bodrice bít klaté!“

An Tugomír řeč vede tak,

tvář divně Gero mění:

teď radost, úžas jeví zrak,

teď odpor, podezření,

až posléz náruč rozepjal

a ruce tiskl hosti:

„Sám bůh tě lidu tvému dal,

ty muži vzácných ctností!

Již mínil jsem, že lepších snah

je neschopno tvé plémě,

že třeba divé sdrtit v prach

a shladit s tváří země;

však nyní zdárný, velký Sláv

mně vrací v rod svůj víru,

buď zdráv mi, čacký mane, zdráv –

kéž sto mám Tugomírů!“

Pak ve přátelském hovoru

lstných piklů přízi tkali,

jak v šij by šlápli odporu

a Vendy s říší spjali,

až vřele tiskna jeho dlaň

Sas rozloučil se s hostem,

a z okna ještě mával naň,

když klusal hradním mostem.

Než, potom spěšně o boky

si otřel obě dlaně

a z hrdla chechtot divoký

mu vybuch’ nevázaně,

tak bouřlivý, že síně strop

tím smíchem zaburácel,

že ohlas jeho řadou kob

jak dálný hrom se ztrácel.

V tom smíchu zvučel divý ples,

ryk ukojené zloby,

v něm jakby zachechtal se běs

nad ssutkami a hroby,

v něm zněly skřeky vítězné

a radost pomsty dravá

a povržení bezmezné

a záště propast žhavá...

Již mizí v šeru dávných dob

ty hrozné, smutné děje,

již přes Polabců širý hrob

věk pozdní mlčky spěje;

kde Gero dlel, po ssutých zdích

houšť břečťanu se vije –

však onen krutý, děsný smích

v mém srdci posud ryje!