GERTINA LEST.

Dlouho krášlil Fingo dnes své tělo:

skleněné si připjal náušnice,

četné jizvy namaloval v líce,

na prsa i na své nízké čelo;

potom natáh’ starých kalhot trosky,

jež tam jakýs missionář nechal,

dlaní ještě nos si přejel ploský –

a již kvapně ze své boudy spěchal.

Kolikrát se před zrakem mu mihly

rychlonohé, štíhlé antilopy –

nedbal jich, ba lví si nevšim’ stopy;

jinam jeho myšlenky dnes tíhly!

Domku jeho rozedraná střecha

velikou ač řadu žen už kryje,

pro jednu přec ještě srdce bije;

proto dnes tak na námluvy spěchá.

Nedlouho se myšlenkami bavil,

překvapen své kroky náhle stavil:

na poli zřel Lungu nad vše krasší,

ana právě jedla z durry kaši.

Jídlo to se hned mu zalíbilo,

proto srdce k velkým skokům pudí,

že mu sotva stačí místo v hrudi,

kladivem že v černém těle bilo.

Dlouho oko s děvy, jež mu kyne,

k sladké z durry kaši těká v spěchu,

až si náhle Fingo nabral dechu,

z úst pak řeč mu medu sladší plyne:

„Lungo sličná, vyslyš moje slova!

Viděl jsem tě spící v palmy stínu,

od těch dob mám na tě laskominu,

srdce moje lásku k tobě chová.

Ach, tys tenkrát ležela tak svůdně,

zimničně že tělo mé se chvělo. – – –

Odolal jsem; zakryl jsem si čelo,

od tebe pak vzdálil jsem se cudně.

Stydím se ti říci, oné noci

o tobě co, drahá, se mi zdálo,

a když noc již prchla, divnou mocí

za tebou jen stále mne to hnalo.

Žádná z žen, co má jich země celá,

– a já viděl žen už na tisíce –

nevyrovná se ti vzrůstem těla,

nepřekoná tebe barvou líce.

Nejkrásnější Mapaniho dcero!

Oko tvé je hlubší nad jezero,

před tvým rtem se korál schovat musí –

šťasten, jeho sladkosti kdo zkusí!

Nožičky máš jako antilopy;

veselé když provozuješ skoky,

maně oko zmatené se ztopí

v kypré tvé se houpající boky.

A z tvých plných, bujných ňader vane

přerozkošná, opojivá vůně;

pro ty nejvíc srdce láskou plane,

po těch nejvíc srdce touhou stůně.

Nuže, Lungo, podej své mi kaše

na důkaz, že chceš mne míti ráda,

nebo – má-li svadnout láska naše –

rychle na mne v zlobě obrať záda!“

A zas oko k sladké kaši letí.

Chvíli Lunga hryzla do malíka,

k zemi zraky klopí, tiše vzlyká,

až se jala sladkým hlasem pěti:

„Chci se, Fingo, ženou tvojí státi,

na jedné chci kůži s tebou spáti;

nad otce i matku tys mně dražší –

nuže pojď a dojez sladkou kaši!“

Málo slov to Lunga promluvila,

Fingovi však bylo v srdci blaze,

jako by je zašeptala víla,

v prameni, jež bydlí na oase.

S velkou chutí kaši lásky snědl,

se země své těžké tělo zvedl,

obličej své Lungy zlíbal hladký

a pak do své odvedl ji chatky.

A když nadešla juž doba spaní,

k manželskému donesl ji lůžku,

vroucně zlíbal žití svého družku –

smavý bůžek lásky k nim se sklání – – –

Veselo teď ve Fingově chatě!

Od časného rána k pozdní době,

v červánků kdy slunce zmírá zlatě,

manželé se něžně tulí k sobě.

Bujné Lungy písně chatou zvoní,

že až někdy drozdi zmlknou v houšti,

že s ní Fingo sotva zraky spouští,

milostně jen stále šilhá po ní.

A když jednou – panenský stud v čele –

zvěstovala, že je šťastnou matkou,

tenkrát Fingo dělal skoky smělé,

až to starou otřásalo chatkou.

Ó, jak hrál pak se svou Mamangalou,

kolikrát jí zlíbal ručku malou!

Šťasten byl, že velké její oči

s úsměvem se po tatíku točí. –

Zatím Gerta hořké slzy pila.

Bylať Gerta z Fingových žen také,

dělala již zkoušky všelijaké,

od Lungy by Finga odvrátila.

Tajný plán teď snuje ve své hlavě;

zdaří-li se, Finga k sobě hravě

připoutá a v srdci jeho zhasne

plamen lásky k nové ženě krásné.

Jednou z rána – kiri na rameně –

vyšel sobě Fingo na lov dropů,

způsobit chtě radost mladé ženě.

Gerta skoro vyskočila k stropu;

příhodná dnes nadešla jí chvíle,

plány své že uskutečnit může;

radostí juž zuby cení bílé,

překoná dnes Lungu barvou kůže.

K hrnci s jakous barvou přiskočila

(zbyl tam také po missionáři),

do té barvy štětec namočila

a pak se jím přiblížila k tváři.

Udělala tahů jenom málo

a hle! již se všecka proměnila:

líce byla jako křída bílá

a z nich dvé se černých očí smálo.

A že právě Lunga z domu byla,

na její se lůžko lehce vrhla

a pak rychle s těla sobě strhla

roušku, která vnady její kryla.

O, jak bije srdce, dech se krátí,

na ňadra jak tiskne ruce obě!

Tak jen Finga připoutat můž’ k sobě

a pak jej už sotva zase ztratí! –

Zatím Fingo z lovu běžel domů.

Hojnou kořist nechal před svou chatkou,

toužebně pak spěchal k místu tomu,

kde si hrává Mamangata s matkou.

Ale hrůza! Jaký přízrak vidí!

Jaký se to netvor v loži válí!

O, tak nikdo nevypadá z lidí,

toť sám ďábel! – Či snad zrak jej šálí?

Není klam to! Netvor, hle! se zdvíhá,

teď vztahuje rámě po Fingovi!

Se zbraní ten skočil k netvorovi,

palice již nad hlavou se míhá.

Se zlou, ach! se potázala Gerta:

Černochové podle svojí víry

bílým sobě malují jen čerta,

proto takto do zad buší kiri.

A když z chaty před palicí pádnou

utekla, hned každý za ní pílí,

a když v oase jí dohonili,

ve vodu ji ponořili chladnou.

Smočili ji jednou, dvakrát – a hle!

co se stalo z bílého teď čerta?

Voda s těla barvu smyla náhle,

před nimi zas černá stojí Gerta.

Všecka ústa teď se prosbou chvěla,

každý žebral, by mu odpustila;

co však platno, když jí voda s těla

jenom barvu, ne však rány smyla?! –

MRAVNÉ NAUČENÍ.

Přeji sobě, čtenářko má milá,

povídka ta by Tě poučila;

z osudu zříš sama bídné Gerty,

s líčidlem že nejsou žádné žerty.