Ghasela.

Dokuď se žití jaro libokvětné stkví,

Tu radosť každému se v zpitých zracích stkví.

A temná budoucnosť jak růže poupě v puku,

Jak vzchozí hvězda nadějí se stkví.

A celý svět, to s nebes éden unešený,

Jen ideálův zjevy krásnými se stkví.

A když pak v srdci zahostí se zlatá láska,

A jejím kouzlem netušený svět se stkví:

Tu se slavíkem pěvným duše chorá stůně,

Jenž slaví žalmy růži, že se jemu stkví.

Jak nezalkáti v touhách srdci lichotivých,

Když milenka se též jak plná růže stkví?

Jak zrak svůj neponořiť v její vděky luzné,

Když přivítavou něhou oko vstříc se stkví?

Jak toužící svou duši nepotopiť v oku,

Když jako hvězda čaky na nebi se stkví?

Jak nezulíbať rty a ňadra svěží, bujná,

Když planou, jak se zora v sněhu vrchův stkví?

Kdo cudnou děvu tulí k prsoum žádostivým,

Tomuť se štěstí týmě v plném zlatě stkví!