Ghazi.

Jak stojí tiše s tváří vzpřímenou,

hruď jeho balvan, oko těká v dáli

a dýše silou ducha plamennou.

Kus hadru v turban svit mu čelo halí,

šíj polonahá, žíly provazy,

rty otevřené, snad ho žízeň pálí.

Teď naposled v ten prostor bez hrází

smí vhroužit oko, to jej málo mate,

smrt nedělá mu velkých nesnází.

Na důstojníka epauletty zlaté

pad’ slunce svit, na řady bodáků,

na ručnice, jež k brzké palbě vzpjaté

se zdály chvěti v rukou vojáků,

na jeho tvář, tak plnou pohrdání,

pak v studu sám se ukryl do mraků.

Blesk z šesti ručnic překonal ho v plání.

Tak ve osmahlé tváři vzdoru rys

a s podpisem: „Tak odpraven byl Ghazi

neb fanatik“ – jej dali v časopis.

Bez cti a studu s ošumělou frází,

jíž všady platí naše století,

a jejíž bláto po všem velkém hází.

Však síla ducha, která posvětí

myšlenku každou – svaté přesvědčení,

jež s beder lotra snímá prokletí,

a Jidáše jež na proroka změní,

to nezabili, v jeho smrti mžik –

to vzlétlo zase, fénix, ve plameni.

A nyní ptám se: Kdo jest fanatik,

ten barbar snad, jenž rodnou zem svou hájí,

či vzdělanec, jenž jako dravec vnik’

v klid jeho pouště, z lůna jeho bájí

jenž vyrval jej a svoji vzdělanost

chce prachem vštěpovati této láji?

Ten pes, jenž každou ohlodává kost,

ten kupčík, který za bavlny žokem

svou bibli skuhrá, pokrytec, svou ctnost,

jenž zákon svobody čte jedním okem

a k cíli svému dojde krve proudy,

kam nelze dělem, liščím vniká skokem?

Ó lidskosti! ó právo! dějin soudy!