GHISMONDA.

Co florentinský velký povídkář,

Boccaccio, vložil v ústa plna vděků

své Fiamettě, ráno, čtvrtý den

když v sadě nedaleko fontánu

ve stínu stromů, v tichém šelestu,

svým soudruhům se jala vyprávěti,

to opakovat, a ne beze změn,

svým vlastním slovem odvažuji se.

Bych o Ghismondě veršem vyprávěl,

čar k tomu zvláštní, mocný nutí mne,

čar, který tenkráte mne uchvátil,

když na tom místě, v Arnu údolí,

kde onen sad prý kvet’, v němž skrývala

se před morem prý Fiametta s druhy,

jsem mistra četl... Splynul pak ten čar

v mé paměti s tím velkým, modrým snem

hor toskánských, ve stříbře koupaných,

a s visí nevýslovné sladkosti

těch nebes průhledně se klenoucích

nad campanilem Giottem stvořeným.

A onen čar se ve mně ozval zas,

když na své pouti v slunnou pustinu,

kde někdy Paestum stálo, přišel jsem,

v to město, kde Ghismonda žila kdys.

A čar ten s novou silou zbudil se

dnes ve mně opět: padl náhodou

mi starý mistr zase do rukou

a o Ghismondě čet’ jsem dychtivě...

A vzpomínám zas na ten sladký den,

když o osudech jejích dumal jsem

pod olivami u pat výšiny,

na které sluní se Fiésole

jak svatá holubice bílých per,

tak tiše snící blízko oblakům

nad ideálně siné krajině,

v níž stojí Naší Paní s lilií

trůn, v městě květů, v slávě zářivé.

Zas vidím též Salerno u moře

na břehu ležet jako sirenu,

Salerno, kde byl otec Ghismondin,

Tancredi, vladařem a knížetem.

Měl jediné jen dítě, Ghismondu,

a brzy ovdověl, a lásku svou

jí celou dal, a miloval jen ji.

Svět neměl pro něj cenu, utek’ se

do zámku, který ležel za městem

uprostřed zahrad, velkých, hlubokých

jak lesy, za nimi pak šumělo

ve vzdálenosti moře blankytné

a hřmělo píseň věčnou do zahrad

a vítr tlumil ji a nesl ji

kol starých stromů, v síně z mramoru,

kde kníže dumal nad svým dítětem

a před ním na kolenou ležel vždy

jak před modlou. A bylo obětí

mu jíti do Salerna, vládnouti,

a činil to jen proto, aby jí

kdys zanechal to stkvělé dědictví.

Tak léta žil, a rostla Ghismonda,

a byla krásná jako zjevení,

a její duch byl stkvělý, mohutný,

a kdo ji viděl, před ní kořil se,

a otec její plesal v hrdosti.

Teď otevřel ty staré zahrady,

ten mramorový, pyšný zámek svůj,

by knížata se přišla klonit jí,

by zvěsť o její kráse šířila

se celým světem... Přišli knížata

a víc než jeden cítil lásky šíp

v svém srdci trčeti, když zazářil

rtů jejich úsměv na něj čarovný,

však kabonil Tancredi chmurně vždy

se na toho, na nějž se usmála,

neb v sobectví svém chtěl ji pro sebe

si ponechat co v stáří útěchu,

a chtěl jen, z dáli by se kořili,

chtěl, aby pro ni láskou zmírali,

však Ghismondu svou dáti jinému –

tu myšlénku on snésti nedoved.

A brzy pustl dvůr a šířila

se pověsť o tom, že jak zakleta

Ghismonda žije v zámku u moře,

jak ve vězení a že žalářník

jest otec její, kmet ten velebný,

na jehož bílých kšticích svítila

tak rudě jako požár koruna.

Ghismonda dlouho chápat nemohla,

však konečně se stalo jasno v ní,

a velké její zraky výčitkou

se upíraly na tvář otcovu,

a zdálo se, že tak mu pravily:

„Má mého mládí zvadnout sladký květ

a nikdy blažit nemám blažená?“

On ale zraky němě odvrátil,

a viděla, že nechce rozumět.

A těžký smutek v nitru se jí vzňal,

když jednou večer dodali jí list,

v němž temné bylo jakés seménko,

a tato slova psána byla tam:

„Vlož toto zrnko v sadě do země

a pozoruj, co z něho vyroste,

to obraz tvůj... Já tebe miloval,

to neštěstím mým bylo, odcházím

tvým otcem zapuzen, na krásu tvou

však zapomenout nikdy nemohu,

a povleku tu bolest životem.

Kéž zemru brzy, souzena mi smrť.“

Ghismonda byla bledá, mlčela

a ráno zrnko zasadila v zem

pod samým oknem svým, a v krátký čas

cos jako bledá réva růstalo

z tmy podzemní, a rychle plazila

se rostlina ta vzhůru výš a výš

po mramorové stěně, dosáhla

pak samé okno, tam se upnula

a mezi listmi, jak když otevře

se oko světlu, rozbřeskl se květ

jak blankyt jasný, uvnitř plněný

jak perlami – však běda, sedla-li

buď zlatá včela jemu na pokraj,

neb pestrý motýl, běda přilét-li

mu blízko pták: jed hrozný dychal květ,

smrť byla v něm a zkáza, záhuba...

Ghismonda žasla... „To jest obraz můj?“

si zašeptala, hlavu sklonila,

a oděla se v černý, dlouhý háv,

v němž krása její bílá, mramorná

tím jasněj svítila, jak bělosť hvězd

tmou noční zvyšuje se. Ghismonda

se uzavřela více nyní v dům

a prchala před zraky cizinců,

a otec její nad tím radosť měl,

teď byla zase zcela jeho jen.

Tak minul čas, tu jednou stalo se,

že bloudila Ghismonda zahradou,

když poledne jak výheň dychalo

na tiché moře, na zem žíznivou,

však v sadě všude vlhký ploužil chlad

se v houšti stromů starých, ohromných

a těžká vůně jako ambry pach

se vzduchem vlekla, smysly zmamujíc.

Ghismondu vyhnal jakýs nepokoj

dnes v zahradu, a pořád bylo jí,

jak by ji někdo volal. Hledala –

co hledala? To říci nemohla,

však spěchala do houštin hloub a hloub,

až posléz udiveně stanula

a tiše stála, v sochu změněná.

Houšť granátových stromů kvetoucích

se klenula jak kobka vysoká

a ronila své hvězdy z purpuru

na sarkofág z čistého mramoru,

jejž dlouhý věk byl zbarvil do žluta.

Tma byla téměř v houšti v poledne,

neb stromy byly křemi podrostlé

a kvetoucí tou clonou vnikaly,

jen když se listí větrem čeřilo,

v šer zlaté, dlouhé slunce paprsky,

jež od hladiny moře blankytné

se odrážely, kterou viděti

lze bylo skulinami rostlé zdi.

Na sarkofágu, jehož festóny

a nymfy více věru mluvily

o mládí radosti než o smrti,

teď jinošská ležela postava,

tak plna síly, plna půvabů,

jak kdyby mládí samo s úsměvem

na starý hrob ten lehlo zvolajíc:

„Vždyť smrti není! Já v ní nevěřím!“

A krásný byl ten jinoch jako máj,

a tělo jeho útlé v síle své,

jak hellenských efébů. Kolem rtů,

tak rudých jako granátový květ,

čar sladkého, snivého úsměvu

se krásně chvěl, a oči zavřené

noc kryla temných řas... Ten jinoch spal.

Pod hlavou spousta vlasů hedvábných

a plavých jako pyří zlatící

ret jeho hořejší, mu tvořila

tu nejměkčí, nejkrasší podušku,

a ruka, která k zemi visela

teď bez vlády, držela na polo

z dřev drahých loutnu, stříbrem zdobenou.

Ghismonda stála dlouho bez hnutí

a dívala se v spanilou tu tvář,

jak mramor bledá, s dechem ztajeným.

Vždyť znala jej přec, byl to Guiscardo,

byl v službě knížete, ne šlechtic však,

byl z rodu nízkého a vyrostl

při dvoře v Salerně, a slýchala

Ghismonda často otce říkati,

že pouze erb mu schází, duší svou

že rytířem jest pravým... Znala jej

a často mluvila s ním... V pokoře

vždy před ní stál, ač jinak vztyčoval

vždy hrdě hlavu vůči každému.

Byl tichý, skromný, povždy důstojný,

hlas jeho sladký byl a zpívat znal

jak nikdo jiný... Vše to věděla,

a přece zdálo se teď Ghismondě,

že poprvé se zjevil jí ten muž,

že náhle cenu jeho poznala,

a v duši její cos jak úsvit byl.

Bez hnutí dlouho stála, posléz však

krok učinila blíž... Jí napadlo,

že viděla kdys vzácný koberec

na stěně viset v hradě Salerně,

kde vyobrazen byl Endymion,

jak v lese spí a bledá Seléne,

tak jako ona nyní, klonila

se nad jinochem... Ó, jí zdálo se,

že zemře, nevtiskne-li polibek

na jeho rty, a klonila se níž...

Tu jinoch náhle slovo zašeptal,

a pohnul sebou slabě ve spánku, –

Ghismonda jako bleskem dotknuta

se vzpřímila a hrdě zaplál zrak

jí chmurně temný, hned však ruměnec

jí přelít’ tvář a úsměv unylý

sed’ na ústa jí, pohled poslední

na juna vrhajíc pak prchala,

jak plachá laň, a ve své komnatě

do pláče vypukla, však sladkého,

neb slovo, které šeptal ve spánku

tak sladce onen jinoch, v blouznění,

to sladké slovo bylo: „Ghismonda!“ –

Na večer dívka otci vzkázala:

„Dvůr celý svůj dnes v domě shromaždi,

já přijdu mezi vás, mně smutno tak,

chci v šachy hrát a hudbu poslouchat.“

Tancredi nařídil, co přála si,

a výkřik obdivu se rozléhal

po celé síni velké, hluboké,

když rozletly se dvéře do kořán

a v nich Ghismonda objevila se

se svými dívkami, a pomalu

když po stupních se brala z mramoru,

jež dolů vedly z jejích komnat v síň.

Už nebyla v svém hávu smutečním:

teď bílou řízu měla z hedvábu

se těžce vlekoucího na sobě,

jenž, liliemi protkán ze stříbra

a pošit perlami, se jíním zdál;

od ramen do kolenou splývala

jí dalmatika bledě modravá

jak luny svit, když nyvá letní noc,

a bledým zlatem, paprsk jak hvězd,

sbor cherubínů do ní vetkán byl,

a její lem byl jako v plamenech,

tak hořel drahých kamů jiskřením.

A v temných vlasech kmital diadém

se ze zlata a vzácných kamejí,

a hrdlo její ještě bělejší

se zdálo tím, že jeden z pletenců

těch modrolesklých kolem vinul se,

jak had, sám ovinutý perlami.

Tak do síně teď vešla Ghismonda,

a zraky její klidně bloudily

po tvářích všech, a jak by zkoumala,

co každý v srdci nosí, v mysli své,

dnes s každým dlouho, vážně mluvila,

a byla zadumána velice.

Pak sedla k šachům, hrála s otcem svým

a mezi hrou mu řekla: „Otče můj,

rci, koho nejvíc ze všech vážíš si

z těch mužů zde na dvoře knížecím?“

V tom okamžiku vešel Guiscardo,

Tancredi zahlíd’ jej a řekl jí:

„Bůh syna nedal mi a nereptám,

neb tebe dal mi, ó Ghismondo má,

však kdyby Bůh se ptal, co přeji si,

tu řekl bych: „Guiscarda za syna!““

Ghismonda mlčela a hrála dál,

však ruka se jí chvěla, brala-li

ty zlaté šachy, které Tancredi,

dnes roztržitý, stále prohrával,

pak řekla náhle, nedokončíc hru:

„Můj otče, raděj hudbu slyšet chci,

kde jest Guiscardo? Ať mi zazpívá...“

A vyšla do zahrady, za ní dvůr.

Noc byla vlahá, zlatá hvězdami,

a moře tiše, tiše dychalo

a hladké bylo jako zrcadlo.

A našla Ghismonda si malý mys,

kol kterého se pěna točila

a pohled s něho velký, velký byl

na dvě ty nesmírnosti: na nebe

a na tu spoustu dřímajících vod.

Mys jako trůn byl, sama seděla

tam Ghismonda, a obraz její pad’

na temnou hladinu, kde zářily

též obrazy těch bílých, tichých hvězd.

U paty mysu seděl Guiscardo

a opodál pod stromy celý dvůr;

sáh’ jinoch do strun, zpíval sladce tak,

že všichni s tichou nocí slouchali

a Ghismondě se zdálo v duše hloub,

tak závratnou, že nyní pohlíží

jak bezdno to, v němž moře leželo,

tekutý safír v číši nesmírné...

A nahnula se k předu, roztáhla

jak v sladké touze obě ramena,

jak mystické by ždála objetí...

Tak stála ve stříbrné říze své,

na které kmitaly se lilie

ve svitu jasných hvězd, tu nahnul se

u paty mysu tiše Guiscardo,

jenž dozpíval, a retem planoucím

se dotekl té modré hladiny,

na které obraz její stříbrný

tak luzně chvěl se mezi hvězdami...

Hned zmizel obraz její čarovný,

Ghismonda viděla a prchala

zpět do zahrady, otci pravila:

„Juž v dům se vracím, spánek tíží mne,“

a rychle s dívkami šla v komnatu.

Dva uplynuly dni a Ghismonda

v své dlela komnatě a v myšlénkách

se zdála hlubokých, pak psala list

a vinula ho kolem rákosu,

jejž v rákos větší zase vtěsnala,

tím způsobem, že skryla psaní své

tak mezi oba stvoly rákosí,

a byla věc ta velmi podobná

těm píšťalám, kterými pastýři

si krátí čas. Pak k otci poslala,

když večer bylo už, a prosila:

„Hned pošli mi Guiscarda, smutno mi,

ať zahraje mi píseň veselou.“

Guiscardo přišel, však Tancredi s ním

a chmurné bylo čelo knížete

a sedl proti dceři mluvě tak:

„I mně dnes bylo smutno, Ghismondo,

neb přišlo ráno ke mně poselství,

jež mladý vyslal aragonský král.

O ruku tvoji žádal... Odřek’ jsem...

Ó, celý svět mne oloupiti chce

o poklad můj... Však já tě nevydám.“

Tu zraky její obrátily se,

kde jinoch stál, a usmívala se,

a stařec řekl: „Hraj nám, Guiscardo!“

Byl jinoch bled’ a ruka chvěla se,

když zasáh’ v struny, píseň zněla však

přec sladce jako hlubé lásky vzdech

a oči jeho byly blouznivé.

Tancredi naslouchal, však brzy vstal

a vyšel z komnaty, hnal nepokoj

ho z místa dnes a sama zůstala

se svými dívkami tak Ghismonda

a s pěvcem. Chvíli naslouchala dál,

pak kynula mu rukou zvolajíc:

„Ty slyšel’s, co můj otec právě děl?

Slož píseň o mých smutných osudech.

Jsem jak ten květ, jenž roste v okně tam,

jest na něm kletba... Nikdo přiblížit

se jemu nesmí, neboť dýše smrť!“

Děl na to jinoch: „Tedy může smrť,

tak zdá se, krasší všeho žití být?

Jest blahoslaven, madonno, ten tvor,

jenž smrt smí píti z krásy kalicha.“

A zarazil se, zbledl ještě víc

nad smělostí svých slov, však Ghismonda

mu na to řekla: „Nemá odvahu

mne nikdo milovat, neb otcův hněv

mé stíhá ženichy.“ „Jaký to muž,“

děl rychle jinoch s tváří planoucí,

„jenž nedovede o vás zápasit?

Těch nelituj, ó paní, ženichů.“

A zase smělých lek’ se vlastních slov,

však Ghismonda mu nevyčítala

a řekla pouze: „Snilo se mi kdys,

že chvěl se obraz můj jak vidina

na moře blankytného hladině...

Sen divný byl to... Přišel v snu tom muž

a k vlnám klonil se, by celoval

v nich vidinu mou, zapomínaje,

že za ní bezdno zeje příšerné...“

„On nezapomněl!“ zvolal Guiscardo

a třásl se a opět bledým byl,

„on nezapomněl, nedbal toho však!“

Ghismonda usmála se pravíc mu:

„Co o tom víš, co děje se v mých snech?“

Guiscardo sklopil hlavu, zmaten byl,

Ghismonda ale řekla za chvilku:

„Je pozdě už, a noc je chladná dnes,

jdi v příbytek svůj, zde ten rákos vem,

a dej ho té, jež v domě čeká tvém

a která srdci tvému drahá jest,

a řekni jí: zde rákos, rozfoukej

mi zlatý oheň v krbu, milená.“

Tak pravíc, rákos podávala mu,

však slzy vstoupily mu do očí,

když odpověděl: „Není, madonno,

na šírém světě bytosť mající

stín lásky pro mne, ba ni lítosti...“

Chtěl odejít, Ghismonda hleděla

však vážně na něho a pravila:

„Vím lépe já, že velmi mýlíš se!

Zde, vezmi rákos, vezmi ho a jdi!

Já pravím ti, že oheň roznítí –“

A významně mu v oči hleděla.

Už neváhal, ten rákos vzal a šel.

A rozkrušiv jej doma v komnatě,

cos neurčitě tuše, rozechvěn,

list její našel pak, jenž takto zněl:

„Já uhodla tě, ty mne miluješ

a srdce moje siré, truchlivé

a nedotknuté posud lásky snem,

se zachvělo – já miluju tě též.

Jsem tvá, Guiscardo, máš-li odvahy

mě milovat, ó ano, ty ji máš!

Spěj v objetí mé, toužím po tobě.

Až v hlubý spánek klesne celý dům,

jdi do zahrady, znáš ten pustý kout,

kde trní roste jen a bodláčí,

neb proklaté prý ono místo jest

pro vraždu, spáchanou tam před věky.

V to trní vejdi, najdeš otvor tam,

jen mříží uzavřený, zvedni ji

a pusť se dolů po provaze v sluj.

Ta spojena jest tajným schodištěm

s mou komnatou. To nikdo netuší.

Já náhodou to všechno odkryla,

než tušila jsem, že mne miluješ...

Ne, láska sama k tomu vedla mě,

ó zajisté, neb psáno ve hvězdách,

jak každý velký osud, psáno tam,

že v milování spojil na věky

nás oba Bůh... Guiscardo, čekám tě.“

Noc byla už, Guiscardo neváhal,

a našel otvor trním zarostlý

a dolů po provaze spustil se

v šer tajůplný, v sladké naději.

Sluj ona byla zapomenuta

už dávno. Kdo ji vtesal do skály,

to nikdo nevěděl už. Celý věk

tam nikdo nevkročil. – Tak podivně,

co tkaná látka, pokryt obrazy

tu zvířat dobrodružných, květin tam

byl prostor vlhkých stěn, však celá směs

těch rostlin, ptáků, ryb a čtyrnožců

dlát byla práce jemná, vypouklá

jen zpola nad skal tvrdých pozadí.

Uprostřed tajemného prostoru

stál fontán z jaspisu a porfyru,

ze středu jeho rostl štíhlý sloup,

ten nesl šišku, z bronzu, jedlovou

a z každé strany gryf stál bronzový

a držel fontánu se obruby

a chrlil někdy vodu bohatě

v káď porfyrovou, jemné paprsky

se draly ze šupin též tenkráte

té velké šišky... Voda vyschla však

už dávno, zapadlý byl vodovod

a fontán, jako vdova na hrobce,

už neplakal, a vetchý drolil se.

Vzduch těžký byl a horký v podzemí,

mech kryl tam dlažbu, dlouze visely

jak hřívy divné, tenké rostliny

se stropu dolů, v stínech blyštily

se oči ropuch, jak by skákaly

tam jiskry v popelu, a luny svit

na zemi tvořil bledozlatou louž,

když úzkým, šikmo, vpadl otvorem.

Stál Guiscardo a hleděl v hustý šer

a nevěděl, zda v pravdě stojí zde

či sní-li pouze, pravdě podobné

tak málo bylo jeho okolí!

V tom slyšel tichý šramot za stěnou,

pak zaskřípěl kdes zrezavělý klíč

a malé dvéře s dutým rachotem

se otevřely posléz pomalu

a bledé světlo lampy padl v šer.

Hned hejno ptáků létlo splašených

přes osvětlenou plochu, divý ryk

jich zazněl slují, pak se stišili,

a ticho bylo opět hrobové

v té kobce plné příšer temnoty.

Na prahu ale stála postava

jak anděl jasná, v plášti z brokátu

jak západ žlutý, v kterém růžové

a démantné se střetly paprsky,

a v temných vlasech růže voněly,

a dlouhý závoj, bílý jako sníh

a stříbrem prokmitaný halil tvář

a splýval k nohám jí. Tak stála tam

zjev jako nadzemský a kahan svůj

na kámen postavila na vlhký

a plápoláním jeho zdálo se,

že všichni ptáci, všechna divná zvěř

tu vytesaná z vlhkých kamenů

se v pohyb dala... Závrať jinoch měl...

Však sladký šepot její zval jej blíž.

Co řekla, nevěděl, a ona též

to nevěděla. Klekl k nohám jí

a ona sklonila se, jala ho

za ruku pak a v zrak si hleděli

tak dlouho, dlouho! Vzala kahan pak

a držela jej, svítíc, vysoko

a velkým krokem, pevným kráčela

po schodech vzhůru... Tiše, jako v snu,

jak za vidinou za ní jinoch šel

do tiché, šeré snubní komnaty.

To svatební Ghismondy byla noc.

Den za dnem uplynul a měsíc pak

a opět měsíc... Byli šťastni tak,

že sotva věděli, že kolem svět

se vleče ve svých dávných kolejích,

jich celý život v blahu jejich byl

a s útrpností jen se dívali

na ty, jež mimo stáli blaženství

tak nesmírného, v kterém tonuli.

Den byl jim pouze dobou pro touhu

tak sladkou vždy, o které věděli,

že ukojena bude bezednou

a sladší nad ráj rozkoší, až noc

ta tajůplná, svatá, velebná

se svými sny, se svými hvězdami

a se svým mlčením je skryje v plášť.

A mezi dnem, když beze svědků kdes

se potkali, tu tepny živěji

jim bily, zraky náhle vzplanuly

a třesoucími rty se tázali

druh druha vždy tu samou otázku:

„Ty miluješ mne?“... která odpověď

tu samou měla vždy: „Až do smrti!“

Tak byli šťastni dlouhé měsíce.

Tu stalo se, že jednou na večer,

když bylo slunce dávno zapadlo,

Tancredi vešel v šerou komnatu,

by s dcerou svou v důvěře rozprávěl.

Však v sadě ještě dlela Ghismonda

se svými dívkami, a Tancredi,

jenž rušit nechtěl ji, do křesla sed’,

jež v koutě stálo vedle postele,

a čekat chtěl, až vejde z procházky.

Den teplý byl, a stařec unaven

si hlavu opřel o sloup postele

a vánkem konejšen, jenž sladce vál,

do spánku pohroužil se. Záclona,

jež s brokátových nebes splývala

ve měkkých řasách, větrem vzedmuta

se nesla chvilku vzduchem, padla pak

na starce spícího a přikryla

jej úplně... Tak drahnou chvilku spal,

když hlas jej vyrušil, jenž přicházet

se zdál ze stěny, na níž visela

od stropu na podlahu z mosaik,

z Théb drahocenná, stará tapeta,

dar z Cařihradu předku skytnutý.

V tom vešla Ghismonda a zavřela

za sebou dvéře pevnou závorou

a přímo k tapetě té spěchala

té hedvábné, na které v slávě své

se byzantýnský císař zjevoval

na bílém koni v říze purpurné.

Šust hedvábu šel síní, zjevila

se malá dvířka, která kníže znal,

na která ale dávno zapomněl,

a vešel Guiscardo a beze slov

Ghismondu k srdci vinul, klekaje

na mosaiku dlažby. Líbala

jej Ghismonda na ústa navzájem,

a Tancredi chtěl povstat, vykřiknout,

však jako bleskem dotknut, překvapen

na křesle zůstal, sotva dýchaje,

a studem hynul, zdrcen divadlem.

„Co přišel jsi mi říci?“ ptala se

teď Ghismonda, a on jí odvětil:

„Že miluji tě, a že dlouho tak

jest čekat, než se vznese sladká noc,

ta doba, v které žíti začínám...

Noc je tak krátká vždy a vyháníš

mě vždy, než zora růže rozhází

po zlaté dráze slunce... Ghismondo,

já nenávidím zoru, slunce též,

vždyť loučí nás... Já k noci modlím se!“

Dál mluvit nemoh’, neb jej líbala

zas na ústa, pak řekla: „Odejdi!“

Však zároveň své kštice havraní

do zlata jeho vlasů vplítala,

a smála se, když nemoh’ odejít,

a trvalo to dlouho, než se jim

je rozpletati zase zdařilo,

neb chvěly se jim ruce při práci,

a tolik pili ze rtů polibků

a tolik sladkých slov si šeptali

a tolik sladkých slibů dávali.

Však posléz Ghismonda jej nutila,

by odešel, a řekla: „Přijdi zas,

až otcův celý klesne v spánek dům!

Čiň, jak to činíš každou drahou noc!

Ó, budu útrpná a nechám tě

až do rána dnes! Nyní ale jdi!...“

On odešel a ona zatáhla

zas tapetu a vyšla z komnaty,

by otce hledala... Když zmizela

a kroky její slyšet nebylo

víc na chodbách, Tancredi také vstal

a jako stín se vlekl ze síně.

Měl síly dost, že mlčet dovedl,

když mluvil s ní, když s ním se loučila

pro tuto noc, o které věděl přec,

jak stráví ji... Byl němý, zničený

na lůžko kles’ a hořce zaplakal.

Co nyní činit? Vniknout v komnatu

a překvapit je v hanbě, v zločinu?

Ne, potupu jí činit nemohl!

Vždyť ještě miloval ji silně tak,

že byl by za ni život vlastní dal...

Jej ale nenáviděl!... Přemýšlel,

a vzpomínal na skryté schodiště

a na tu sluj, na otvor v křovinách...

Vše bylo jasné tak... Teď viděl jej,

jak v sluj se pouští... Teď jak spěchá k ní...

Ty polibky mu zněly ve sluchu,

ty sladké šepty, sliby nestoudné!

Ty jejich oči jak ho pálily!

Ston vydral se mu z úst, pak zavolal

své sluhy nejvěrnější, pravil jim:

„Vy znáte pustý ve zahradě kout,

jenž ode dávna sluje prokletým.

Tam číhejte, třeba až do rána,

až vynoří se z trní Guiscardo,

jej svažte pak a přiveďte jej sem.“

A stalo se. Když ráno svítalo,

jej přivedli, a on pak pravil jim:

„Jest synem smrti, slovo jediné

kdo promluví o tom, co stalo se.“

Pak obrátil se chmurně k jinochu

a řekl: „Guiscardo, to jest tvůj dík,

že z dětství dob jsem tebe miloval?

Tak otcovskou mi péči odplácíš?

Skryt v komnatě já vlastním zrakem zřel

svou hanbu včera večer... Vábí mě

mé vlastní nehty, svůj bych vytrh’ zrak...

Buď proklet! Víc než vraždu spáchal jsi!“

Guiscardo mlčel dlouho, posléz děl:

„Můj život propad’... Běda lásce mé...

Nuž, trestej mě, však nevyčítej mi...

Jest láska silnější než já a ty.“

Kmet na to kýv’, a vedli Guiscarda

po taji v temný žalář hluboký. –

Ghismonda netušila ničeho,

den uplynul a sladce snila už

o štěstí, které přinese jí noc,

a červánky když plály večerní

na čistém nebi, stála u okna

a zamyšlena, s jasným úsměvem

se dívala na květy blankytné

té jedovaté, hrozné rostliny,

jež jejím někdy byla obrazem,

a řekla si: „Už není více jím!

Vždyť žití dávají mé polibky

a vzlet a sílu muži drahému...“

V tom ruka za rameno jala ji,

Tancredi před ní stál a ve slzách

mu oči tonuly, a s podivem,

když na něj hleděla, tak pravil jí:

„Proč raděj dýku nevrazila jsi

mi do srdce, proč hanbou pokryla’s

mé čelo vždy tak hrdé? Zardívat

se učím teprv nyní na sklonku

svých dnů... Když vilnosť vřela v žilách tvých,

proč nevolila’s mezi šlechtici,

proč jméno moje v bláto zavlekla’s,

proč s otrokem a sluhou smilnilas?

Jak zraky tvoje srší, Ghismondo!

Však hlavu skloň! Já včera seděl tam

u tvého lože, v šeru, za slonou,

když Guiscardo tě líbal, hříšnice!

Ten žebrák, jejž jsem přijal z lítosti,

on ukrad’ největší mi klenot můj!

Co s ním si počnu, to, Ghismondo, vím,

on zatím úpí v temnu, v řetězích,

však s tebou, s tebou, kterou miluji,

pro niž o milosť láska žebroní,

když spravedlnosť krutý žádá trest,

co s tebou počít? Sama radu dej!

Ó mluv, co můžeš říci v obranu?“

A hlavu skloně, vypuk’ zase v pláč.

Ghismonda slyšíc, on že zajat jest,

on, který víc než život pro ni byl,

že zoufalostí zemře, myslila,

a klesla zničena na sedadlo,

však hrdě potlačila všechen bol

a s klidnou tváří, v pevném úmyslu,

že raděj zemře, než by prosila

o milosť za sebe, když umře on,

ne jako vinná žena mluvila,

však jako muž, bez slzy jediné

a beze zmatku, beze zardění:

„Tancredi,“ řekla, „kníže, soudce můj,

o hanbě žádné nemluv, není jí.

Tvé lásky vzdávám se, neb prosit tě

o slitování se mnou – nechci je.

Chci spravedlnosť pouze; důvody

já pověsť hájím svou, ne omluvou,

a činem pak na jevo zřejmě dám,

že duše moje nízká není... Slyš.

Já milovala, ne, já miluji

Guiscarda svého. Dokud ve mně dech,

já milovati nepřestanu jej.

Ty žádnou křehkosť nevyčítej mi,

já silná byla vždy, dle toho suď,

jak neskonalá jeho čaromoc,

když mramorná má pevnosť podlehla.

Díš, že má láska hřích, neb tajná jest,

pak ty však spáchal jsi ten, pane, hřích,

neb povinnosť tvá byla otcovská

mě provdati. Mám v žilách krev jak ty

a vášně mám, jak ty’s je někdy měl,

a zákonům podléhám přírody

jak ty a každý jiný. Moudrosť tvá,

tak slavená, proč nevěděla to?

Ó, věděla to, ale láska tvá,

jež není víc než skrytá sobeckosť,

tu bránila ti jednat s rozvahou.

Nuž, s rozvahou tu jednala jsem já,

ne poslouchajíc pudům v slepotě,

já mezi všemi toho volila,

jejž postavila sama příroda

na místo vysoké, neb krásný duch

v tom krásném těle dlí. Ty vyčítáš,

– (jak nízký je to, pane, předsudek,

jejž sdílíš s davem, kterým pohrdáš) –

ty vyčítáš mi, že jsem zvolila

si muže, jak díš, z rodu nízkého.

Ten nízký rod ne jeho chybou jest,

toť omyl pouze jesti osudu,

jenž často nehodného postaví

na vyvýšené místo, nechaje

ty nejvzácnější v prachu ležeti.

Jsa moudrým, sám přec cenu člověka

ty rozeznáváš. Ušlechtilý jest

Guiscardo můj, a tedy šlechticem.

Když velké úcty zasluhuje kdo

a když se nevzdává mu úcta přec,

kdo hřeší tu? Ten, který nárok má,

by vzdala se mu? Myslím spíš, že ten,

jenž na jevo ji dáti zdráhá se.

Nuž, zkoumej všechny svoje dvořany

dle jejich snah, dle zvyků, smýšlení,

a porovnávej pak je s Guiscardem,

a jsi-li spravedlivý v srdci svém,

pak neřekneš, že tvoje Ghismonda

si nízkého zvolila člověka.

A je-li chud, bez jména skvělého,

pak je to hanba jenom, otče, tvá,

neb znaje cenu jeho nechals jej,

kam slepá uvrhla jej náhoda.

Ó, chudí byli králové už též

a mnohý, který v mládí ovce pás’,

na trůně nejskvělejším seděl pak...

Jsem u konce, teď čiň, co libo ti.

Buď krutý ve svém stáří, vyžeň mě,

o milosť neprosím, šíj neskloním,

neb neuznávám, že jsem hřešila.

To ale věz, že jeden osud jen

mě čeká s ním. Zhyne-li Guiscardo

a neproliješ též i moji krev,

pak ruka moje místo ruky tvé

čin dokoná. A nyní, otče, jdi

a nemůžeš-li slzy zdržeti,

plač s mými dívkami, mě s Guiscardem

však jedním rázem zabij zároveň.“

Tancredi utřel slzy, mlčky vstal

a vyšel z komnaty jak temná bouř,

znal hrdosť toho ducha, klonil se

před výší její duše, nenávisť

však proto vzplála proti tomu teď,

jenž mu ji zrádně, na vždy odejmul.

Že na vždy? Ne! On v smrť jej uvrhne,

a ona osamělá, skrušená

tak velkým bolem, k němu vrátí se.

Co mluvila o vlastní smrti své?

Dým prázdných slov a hrozby pouhé jen,

by zachránila svého Guiscarda.

Tancredi dokázat jí rychle chtěl,

že hrozeb těch se zcela nebojí.

Do pýchy své se halil jako v plášť,

a každé slovo, jež ho ranilo

v té její řeči, bylo bodnutím,

jež dráždilo ho k pomstě káravé.

Jak krutý byl ten její v tváři chlad,

a její pýcha, ó jak šlapala

mu po srdci, když s chloubou vztýčila

tu krásnou hlavu svou a v blouznění

když jméno toho muže pronesla...

Muž ten do rána dýchat že by směl?...

Tancredi rozkaz dal a uškrcen

byl ještě v noci jeho nepřítel,

pak kázal jim, by srdce vyňali,

a sám je v zlatou vložil nádobu,

a ráno když se smály červánky

a bledá Ghismonda když seděla

na okně svém, bezsenná celou noc,

a v mír ten zřela slunný v zahradě,

za které moře kolíbalo se

tak velkým rhythmem a tak radostným:

tu v komnatu knížete důvěrník

k ní vešel, poklonil se, pravil jí:

„Tvůj otec, paní, tobě posýlá

zde vzácnou věc, bys měla útěchu

za to, co nejvíc v žití miluješ.

Ta útěcha ti budiž jako ta,

již podalas mu za to včera ty,

co nejvíc v žití on zas miloval.“

Po těchto slovech podal nádobu

jí zlatou, zlatým víkem přikrytou,

a ona silna v matném tušení

zla jakého’s ji vzala, odkryla,

a vidouc srdce, které přestalo

už pro ni bíti, rozuměla hned,

z kterých to prsou bylo vyňato.

A pozvedla svou bolem mrtvou tvář

a pevným hlasem řekla poslovi:

„Jen zlatá hrobka byla dobrá dost,

by srdce v sebe jala takové.

V tom, věru, otec jednal s rozvahou.“

A rtoma políbila ostatky

ty pro ni svaté a pak mluvila:

„Jdi, řekni otci mému, nalezla

jsem od dětství u něho lásky vždy

té nejvroucnější, teď však víc než kdy,

a proto poslední ať přijme dík

za nejvzácnější, nejkrásnější dar,

jejž kdy mi poskyt’ v tomto životě.“

A tisknouc k srdci zlatou nádobu

jak urnu hrobní žena antická,

v svém bolu stála němá, zavřela

své shaslé zraky, neklesala však,

a když ji vzlyky dívek zbudily,

na srdce Guiscardovo upřela

zrak hvězdný svůj, a žalovala tak:

„Ó nejsladší hospodo veškerých

mých radostí, prokleta krutosť buď,

jež mně teď tebe vede před oči!

Mně, zrakem duše každou hodinu

tě vidět, stačilo... Tvůj skončen běh.

Ty přišlo’s tam, kde krok se zarazí,

ty bídu zanechalo’s života,

ó drahé srdce! A teď sám tvůj vrah

ti pohřebiště poskyt’ takové,

jež tebe hodné... Neschází ti už

než slzy té, jež tebe miluje,

a proto žije, by je poskytla.

Bůh spůsobil, že nelítostný vrah

sám proto ke mně teď tě posýlá,

a dám ti je, ač zemřít chtěla jsem

bez slzy jediné, a v tváři klid...

Nuž, dám ti je, bych pohřeb skončila!“

Dva strumeny jí tekly z očí teď,

tak bohaté a vřelé, zdálo se,

že nikdy vyčerpány nebudou,

však ticha byla při tom, ani vzdech,

ni vzlyk jí dobou ze rtů nevyšel,

co schýlena nad srdcem plakala,

nad srdcem mrtvým, které napořád

bez čísla pokrývala polibky...

A kolem všickni hlasem plakali,

bol nesmírný ten tichý vidouce,

a chtěli těšit ji... Když přestaly

jí slzy téci, oči utřela

a pravila: „Teď skončen úřad můj,

a vykonána všechna povinnosť,

ó srdce milované... Zbývá jen,

by duše moje šla teď za tebou

co věčná tvoje, věrná společnosť.“

Po těchto slovech k oknu brala se

a ulomila blankytný ten květ,

jenž, plný smrti, život teď jí dal,

neb bez Guiscarda smrtí život byl.

Když rtoma vešel do nitra jí jed,

hned byly tváře její zsinalé

a nohy třásly se. Šla na postel

a klesla tam jak podkosený květ,

a ležela jak tenkrát Guiscardo

v té šumné zahradě, kde sladce spal

na starém sarkofágu z mramoru.

Jí podušku též vlasy tvořily,

a temné řasy oči clonily,

však bílou rukou, sladké hudby zdroj

teď nedržela, jako tenkrát on,

však těsně k prsům urnu tlačila,

v níž mrtvé jeho srdce leželo,

a s úsměvem na čarokrásných rtech

na příchod smrti tiše čekala.

Tancredi přišel, slyšev hroznou zvěsť,

a vida ji jak mrtvou ležeti,

kles’ na kolena, vypuk’ v hořký pláč.

Tu otevřela opět velký zrak

a pravila mu: „Slzy svoje šetř

pro nešťastné, já nyní šťastnou jsem.

Jsem překvapena, slzy proléváš

nad věcí, kterou’s chtěl a spůsobil?

Mám z toho soudit, že mne miluješ,

ač do záhuby vehnal jsi mě sám?

Ó, máš-li pro mne lásky jenom stín,

pak poslední mou prosbu vyslyšíš.

Ty’s nechtěl, abych žila s Guiscardem,

ni skrytě někde, tiše, v samotě,

ó dovol nyní, aby prach můj dlel

na věky s ním... Nuž, hoď mou mrtvolu

v to místo, kam jsi jeho hodit dal.

Nechť každý zví, že chotěm on byl mým.“

Bol zabránil mu mluvit nesmírný

a hlavou pouze kyv’... Tu Ghismonda

svou slední silou k prsům přitiskla

to mrtvé srdce svého Guiscarda

a řekla: „S Bohem buďte. Jdu, již jdu.“

A oči její mhou se pokryly

a dlouhým vzdechem tiše zemřela.

To konec tedy její lásky byl. –

Tancredi rval si vlasy pykaje

svou ukrutnosť, a celé Salerno

s ním plakalo a s bolem velikým

Ghismondu pochovali s Guiscardem

v ten starý řecký krásný sarkofág,

ten mramorný, jenž v šeru granátů

jak vise svítil, moře blankytné

když zlaté sýlalo mu paprsky

a šum svých vod, při ptactva šveholu.