GIARDINO GIUSTI.

Jak Ticho samo, na ústech prst, stálo

by u kované, staré, těžké mříže,

jak do chrámu jdu tiše, bych jen málo

klid svatý rušil, který hlas mi víže.

A vavřínů zřím, myrt i azal houští

a antických soch svítit jimi zdobu,

zde akant pne se, tam se břečťan spouští,

a na všem sen a klid a chladno hrobu.

A v středu parku – úžas duši chytá –

jak chodbou zřel bych hloubky jeho ve klín,

cypřiší alej dlouhá, obrovitá,

tak smutná, jak ji maluje jen Böcklin.

Jich staleté jsou kmeny plny dumy,

a tu tam kryty břečťanem a mechem

a ční tak vážně a tak tiše šumí,

jak chvěly by se utlumeným vzdechem.

Ó, je mi, schody kamenné a staré,

jež na aleje konci k výši vedou,

jak jít když musí k tiši hrobky charé,

kde mrtvých stín na mlhu splývá šedou.

Jak ve svých vlasech květy asfodelů,

v své tváři mír a hlubé oko v snění,

chlad sarkofagu tisknouc k svému čelu,

by sedělo tam tiché Zapomnění.

Ó, Zapomnění sladké, aspoň chvíli

nech svých mě květů těžkou vůni ssáti,

zde ve tvém tichu, jež svá křídla chýlí,

bych věčný sen svůj jedenkrát chtěl spáti!

Za alejí tou staletou a tmavou

krov cítit svěží břečťanové střechy

a neslyšet v snách víc, než nad mou hlavou

jak cypřiší těch stráž se volá vzdechy.