GIGANTOMACHIE

Rád Vás vidím, olbřímí, nedostižné

boje starých! Svítíte z fresek Wiertze,

z tříště desek záříte reliéfů

oltářů božských.

Údy, torsa vypjatá v divé změti,

tváře lidské strnulé v divé křeči,

páže, křídla, ramena napřažená

v útok i odboj.

Nad těl spoustu Athéne gigantická

mává štítem, ruka tam chytá ruku,

všecko velké, nezrůdné! Prasklé meče,

oštěpy, toulce.

Divých ořů směsice, vlavé hřívy,

plecí oblouk rozpjatý, bujné prsy,

jaré touhy, rozmachy, pudy, vášně

živelné síly!

Ano, síly pohádkou, která duším

divnou zdá se moderních, malých lidí,

síly, která dovedla vztýčit šíje

oproti bohům.

Často zřím vás letěti svojí dumou,

svaté zbytky života antického,

odkaz době pygmejů, kárající

titěrnost naši.

Jak my líně drahou vyjetou jedem;

tygřím skokem luštíte taj svých bojů!

Orlím křídlem tepají srdce vaše,

v proudu se plouhá

naše touha pod vámi, úpí, sténá,

co vy s třeskem kentauřích, silných kopyt

hroudy, skálu deptáte, rázem jedním

úderem blesku!

Velké, svaté symboly lidské síly,

vůle pevné, železné, nehorázných

pudů divé výbuchy, skoky, vzlety,

atletů pózy!

Lačnou duší hltám vás, ptám se v bázni:

Věků proudem kam se ta síla děla,

jak se mohla roztříštit z veletoku

v krůpěje drobné?

Jak by mohla spojena obnoviti

znova země obličej, jaký cyklón

moh by vzpnout se divokou nostalgií,

vichřicí vášně?

Darmo ptám se, z bývalých kataraktů

líné kalné stružky jen prachem, blátem

vyježděnou kolejí epigonů

vlekou se líně.