Ginevra.

V arkýři starém a gotickém visí

v poboční lodi klášterního dómu,

jí sousedem vyzáblý mnich a lysý,

ji budí ze sna větve starých stromů,

jež klepou v okna, na nichž světců rysy

se nítí v gloriolu v barev lomu:

tam visí klidně v mystické své kráse

a stejně kouzedlně usmívá se

do šeptu modlitby i varhan hromu.

Tvář, v které Jocondy se půvab míhá,

v čár, Botticelli, tvojí primavery!

v němž duše jedno křídlo k nebi zdvíhá,

co v oku vášně sup se tají šerý;

rtů záchvěv zrovna na polibek číhá,

jak holoubek jej dává sladkoperý;

však v tváře bledosti juž lítost skryta

a pádu stín a viny hlod, tak vítá

práh ráje ztraceného bědná Peri.

Ó ženo, dítě! Proč je vinou láska?

Zde v svaté sny ruch podivný se vkrádá,

ten sladký ševel, živůtek jímž praská,

a sladší, poslední když říza padá!

Tys kruté sfingy nejvábnější maska,

tak usmívavá a tak věčně mladá!

Kam hnu se, tvář tvá z mojich dum se tyčí

v šer chrámu, ulic vřavu za mnou křičí

do varhan, v orgie bouř: Mám tě ráda!