Giotto a duše.

Kdys v dílně svojí večer seděl Giotto

a v polospaní obrazů hrou veden

si myslil, jakby vymaloval duši.

Tak seděl sám, noc ku předu se brala

a tiché byly ulice, a v střechách

a báních hvězdy vše se zrcadlily,

a Giotto stále snil a stále myslil,

jak vymalovat moh’ by lidskou duši.

V tom zdálo se mu, lehké zaklepání

na dvéře dílny jakby tichem znělo,

tak lehké, prstem jakby ťuklo dítě,

neb ostýchavá dívka, jejíž kroky

pol vede zvědavost, pol první láska.

A Giotto okem svého ducha tušil,

že duše k němu přichází teď sama,

by kreslil ji – a lehké zaklepání

zas chodbou znělo, jak zobáčkem ptáče

když na zavřená okna v zimě ťuká,

a Giotto ve svém usmíval se snění.

Leč pohoda a poklid toho snění

tak lahodily smyslům, ba i tělu,

jež znavil přes den namáhavou prací,

že nechtěl vstát, jen usmíval se tiše,

a myslil, podruhé však přijde taky.

A třetí znělo lehké zaklepání

a slabší ještě, tak snad muška zlatá

svým vzdušným křídlem o květ svlačce zvoní.

A Giotto nevstal, snil, až usnul pevně.

Leč ráno cítil prázdno v duši svojí,

na smyšlénku svou zpomněl a chtěl duši

zas malovat – leč darmo, hlava pusta.

A čekal, čekal dlouhé, dlouhé noci,

a nikdo neklepal a nikdo nešel,

a tiché byly ulice a v střechách

a báních hvězdy vše se zrcadlily,

a dobrý Giotto utrápil se touhou.

Ty, který myslíš, sníš a hledáš krásu,

víš, proč jsem vyprávěl ti tuto báji?