Girolama.

Z řádky jedné román celý

meditace sobě kreslí,

neb jsou divné ženy v světě,

o nichž genij nemá zdání...

Snědé tváře ovál smělý,

kam se někdy vášně snesly,

v otázce taj, ve odvetě,

služka přišla – byla paní.

Co vše poznámka ta praví!

Sfinga harpyjí se stala,

upírem snad – kdo to zjeví

po staletích z této řádky?

Nejistota dále stáví,

vidíš, jak krev mistra ssála,

otupila jeho hněvy,

o leta jej vrhla zpátky.

S šlechtičnami srdce, ducha

co v svém žití nezakusil,

snad mu podávala sama,

pouhá hmota, jíž však zmládla

obraznost už k vzletu hluchá?

Snad se bránil – ale musil?

Kde jest klíč jen pro to drama? –

Či snad pouze sprostě kradla?