GIROLAMO SAVONAROLA.

Tak, ano tak jsem vídal tě už v snách.

Tvář asketova, vyhublá a vpadlá,

líc mnicha, jenž dbal málo večeřadla,

nos dlouhý, orlí, přísný každý tah,

jak v obrazu zde svítí temnotách

na staré stěně chudé tvojí cely.

Zrak upřen kamsi v dáli, ostrý, smělý,

mi vnuká věřit, že se nesklopil

ni před vévodou, před sebou jen cíl;

rty smyslné, jak jižjiž by se chtěly

zas otevřít a chrlit řeči plamen

na svět a lidstvo, jež se válí v hříchu,

a drtit nádheru a krušit pýchu,

papeži hrozit, do církve bít ramen

a děsit peklem, prorokovat zkázu.

Ty rty jen zkřivil asi pošklebek,

když ke planoucí hranici lid vlek’

nádherná roucha, obrazy a knihy,

ten zrak jen vzplál, vždy plný mračné tíhy,

když rozbíjeli sochu nebo vázu.

Pryč, pryč! Z té tváře dýše chmurný děs

a šílenství a hrůza! V radost vpadá

a v jas jak mrak, svět tmí se a květ zvadá,

vše jedna šeď od země do nebes.

Pryč, pryč! Svět léčit lze přec jenom láskou,

jež v lednou kůru, kámen srdcí vniká,

ne askesí, jež sama pýchy maskou,

ne plameny! Pryč! Zpátky v refektář,

kde nebeské se něhy line zář

z madon a světic, snů Fra Angelica!

Florencie, San Marco.