GISELA.

Vzpomínám... V mé rty duši svou a smrt v mou sílu nalila mi,

když v touze zrak svůj přivřela Gisela loni zemřelá,

královna mezi Dalilami.

Skromnou mi číši podala a příbor, jenž tak jasně zářil,

jak její oko planulo, když k výkřikům ji pohnulo,

že spokojeným jsem se tvářil.

Já, který květy nádherné jsem darované v popel házel,

sem její prosté kytice v ozdobu své bral ložnice

a dojat jsem je v okno sázel.

Ať v restaurant jsem pozval ji neb večer v schůzku mezi jilmy,

nezřel jsem víc, než její líc, jež k mé vzhlížela milujíc.

Ten chudý oděv nevadil mi.

Ó, věděl jsem, že zármutek pro nuznost svoji v srdci chová.

Když jsem ji ale v pláči stih, tu ubohý byl ptáček tich

a neřekl mi ani slova.

Až jednou – sám jsem chudým byl – se skrovným darem jsem k ní vstoupil.

Zdobila právě květy vlas. Můj jásavý k ní prones hlas:

„Hleď, na šaty jsem zde Ti koupil!“

Bolestný pohled stih můj zrak, hned bledá byla a zas rudá...

Jak školák jsem tam před ní stál, leč již ret její na mém plál:

„Ó, odpusť mi, že jsem tak chudá!“

Ach, odpouštím! I Ty odpusť, že víc jsem nedal, Velký Bože,

když odešla, kde ostýchat se není třeba pro svůj šat...

Jen květin plno bylo lože...

Vzpomínám... V mé rty duši svou a smrt v mou sílu nalila mi,

když v loktech mojich zmírala a vlas můj v dlani svírala

královna mezi Dalilami.