GIULIANO DE’ MEDICI

Sem minulost jak žena zastřená,

Jež s prstem na rtu všechno v stínu míjí,

Mé kroky vede, říše kamenná

Kde dýše znehybnělou harmonií.

A duše, plná němých vzpomínek

Jak starý les pln jehličí, jež padá,

Zpět v minulost jde... Přešel mnohý věk,

Však navždy krása skví se kolem mladá.

Ty sochy mistr vztyčil ve vzdoru,

Než stářím sehnula se jeho šíje,

Pak dláto odhodil, když v mramoru

Jas zlatý vkouzlil slunné Florencie.

Teď sláva Medicejských beze změn

Zde trůní všem, kde vítězství jí dáno,

Kde v kamenný sen věčna pohroužen,

Jinošskou krásou září Giuliano.

Kdo myslí dnes na muka pochyb zlých,

Jež rvaly duši jako vichr listí?

V poklidu nezměrném soch gigantských

Kdo vzpomene vší lhavé nenávisti,

Jež napadala mistra? Vztyčil přec’

Své čelo hrdě, které věčnost snilo:

Umění zvítězilo na konec,

Nad nízký úklad pozvedlo se dílo.

Můj Giuliano, chabý je můj vznět,

A nemohoucnost úsilí mé hněte,

Má touha jest jak teskný, chorý květ,

Jenž na žalářním dvoře náhle vzkvete,

Však i když klesá ve mdlobách můj duch,

Tvou sílu zdraví, nad tvým vděkem jásá:

Ty záříš jarem jako mladý bůh,

Vše podmaňuje kouzelná tvá krása.

Sníš o loggiích, kam keř střásá sníh

Svých květů do kadeří zlatě plavých,

Sníš o nádheře nocí krášlených,

Jak šperky míhotem hvězd zelenavých,

A bohatýrská ňadra se ti dmou,

Jak druhdy srdce pod pancířem bije...

Však co kdys’ bylo touhou smrtelnou,

Dnes v mramoru jak věčná sláva žije.

Ty unikl jsi hrobu temnotám,

Na samém prahu smrti vstal jsi znova.

Však nejsi nesmrtelný sebou sám:

V sen změněn, myšlenka jsi umělcova.

A básník, v duši stálé rozpory,

Zde staví kročej, naslouchaje v taji,

Neb slyší mluvit’ věčné mramory,

Jak bohové jen spolu rozmlouvají.