GIULIETTA.

Na jihu v staré zahrady klínu,

mandloní větev kde různě zkvétá,

nikoli v smutných cypřiší stínu,

na které nesletí s písní pták –

za mřeží prázdný sarkofág,

tomba di Giulietta...

Snivé tam Ticho u něho sedá,

nad šedým kamenem dumy splétá:

roste v nich štíhlá lilie bledá,

svítí v nich měsíc a v noční tiš

vodotrysk tajně šeptá, slyš –

Romeo, Giulietta!

Pohledů řeč v nich, vzdechy a touhy,

listy, v nichž citem vře každá věta,

polibků déšť – ještě poslední, dlouhý – –

při věčné lampě pak umírá,

tak jako v básni Shakespeara,

Romeo, Giulietta...

Pohádka mládí, hádanka žití

motýlem bílým v ta místa slétá...

Na nebi slunce, všude kol kvítí,

na větvi vavřínu zpívá pták –

za mřeží prázdný sarkofág,

tomba di Giulietta.