Gjuro Crnojević.
Hořekuje Crnojević Gjuro,
ve Benátkách v latinském tom hradě
v žaláři tam krále latinského
hořekuje, žalářníků mladých
bratry zve a pro boha je prosí:
„Bratři v bohu, žalářníci mladí,
otevřte mi od žaláře okno,
v Benátkách když jsem, ať po Benátkách
ohlížím se přece, zdali z přátel,
z rodáků svých nespatřil bych koho!“
Žalářníci prosbu vyslyšeli,
od žaláře okno otevřeli.
Gjuro z okna pilně ven se díval,
po Benátkách kolem ohlížel se.
Ze přátel sic nižádného nezřel,
ale v bohu pobratřence svého
Vuka za to Dojčeviće uzřel,
a když uzřel, zavolal hned na něj:
„Pobratřenče Dojčeviće Vuku,
že tě přece v Benátkách je vidět!
Nebo brzy zapomněl jsi na mne,
chlebem brzy pohrdnul a solí!“
A Vuk jemu Dojčevićů na to:
„Pobratřenče Crnojević Gjuro,
nezapomněl na tebe já, bratře,
chlebem, solí nijak nepohrdnul!
Nebo plný dnestě tomu měsíc,
co tu stojím u králových u vrat,
u vrat stojím, latinského krále
pilně prosím, snažně neustále,
ze žaláře by tě za peníze
propustiti na svobodu ráčil.
Ale nechce peníze král žádné!
Dříve kterých za tebe již žádal
trojích statků, těchže žádá podnes:
a to předně na přímoří solny,
za druhé pak hradu kotorského,
a za třetí oře bratra tvého
Crnojević-Iva bělavého!“
Což kdy slyšel Crnojević Gjuro:
„Pobratřenče Dojčevići Vuku,“
praví k němu dál, „když na mne, bratře,
nezapomněl’s, chlebem, družnou solí
nepohrdnul’s, a kdež král latinský
za peníze propustit mne nechce,
jediné pak to mi ještě, bratře,
učiň k vůli: – do benátských krámů
jdi a přines odtamtud mně bílé
listy tři, ať troje píšu písma,
Ivovi pak za sinalé moře
čtyřicet dnů v dáli bratru pošlu;
může-li a chce-li trojích statků
oželit, že uzří zase bratra!“
I šel Vuk, šel do benátských krámů,
přines’ bílé odtamtud tři listy,
na ně Gjuro písma troje napsal.
Ale nepsal černidlem je samým,
krví svojí psal je rozmíšeným,
že, než napsal všechny, ve tvář bílou
hlubokou si brkem vbodnul ránu.
Vukovi pak dal je Dojčevići:
„Dones, bratře, písma troje, dones,
Ivovi je bratru mému dodej,
může-li a chce-li trojích statků
oželit, že uzří zase bratra!“
I vzal Vuk, vzal psaná písma troje,
přes moře se s nimi na velikou
plavbu dal dnů čtyřiceti v dáli,
Crnojević-Ivovi je dodal.
Přečet písmo Crnojević Ivo,
přečet písmo prvé, zarazil se:
„Solno má, ó mořské ty mé blaho,
že se’s, solno, nerozsula dříve,
solí svou neosolila moře,
na tebe než, solno moje, došlo,
za bratra bys odbývala ty teď!“
Přečet písmo Crnojević Ivo,
přečet písmo druhé, zarmoutil se:
„Oj Kotore, oj můj hrade pevný,
že’s, ó hrade, nevyhořel dříve,
na tebe než, hrade pevný, došlo,
za bratra bys odbyl, hrade, ty teď!“
Přečet písmo Crnojević Ivo,
přečet třetí, slzy nad ním sléval:
„Bělavý můj oři, ze všech statků
nejdražší mně ty a nejmilejší,
ve tolika ve krvavých bojích
ze všech druhů ty mně nejvěrnější,
že tě Turci nezajali dříve,
na tebe než, bělouši můj, došlo,
za bratra bys odbyl, oři, ty teď!
Nechť, můj oři! Nebudu tě želit!
Dražší bratr nad mořskou mně solnu,
dražšíť nade všechny on mně hrady,
dražší mně i nad tebe, můj oři!“
Řekl tak a bělavého vyvést
ze stáje dal oře, stříbrným ho
sedlal sedlem, stříbrné mu sedlo
stříbřenými pevně připnul pruhy,
zlacenou ho skvostně uzdil uzdou,
zlacenými pochvami ho pokryl,
ku zlacené v prostřed sedla hrušce
od solny a od Kotora hradu
zlacené pak přivěsil dva klíče,
oře králi latinskému poslal; –
oře vede služebníků sedm.
Oře když pak služebníků sedm
do Benátek přivedlo, a král jej
uzřel, dost mu diviti se nemoh’,
z udivení udeřil se rukou
v koleno, že na koleně šarlat
vejpůli se protrh’; v tu hned chvíli
k žaláři se odebral, sám vrata
otevřel a všech hned sedmdesát
vyvést velel ze žaláře vězňů.
Ze žaláře uvězeni vyšli,
před krále pak po pořádku jeden
předstoupili za druhým. A vězně
rozeznati Crnojević-Gjura
král z nich přece nemoh’, kdežto Gjuro
uvězněním po tak mnohu dobu
jako smrt se spad’ a jako lítý
divoch zarost’, že až z něho hrůza.
Když pak, ovšem stíží, přec ho poznal,
pro ručí král holiče hned poslal,
krejčíků též zavolat dal zručných.
Holiči co Gjuru oholili,
drapaté mu nehty ostříhali,
krejčíci mu zatím míru brali,
nové honem šaty hotovili, –
sukna na nich mnoho prostříhali.
A pak Gjuru král v své dvory uved’,
k ruměnému vínu s ním si used’.
Do dnů sedmi ruměným ho vínem
častoval a všakým jídlem panským.
Sedmého pak dne, kdy Crnojević
jídlem, pitím byl již okřál Gjuro,
z vína se mu ruměnilo líce
a junácké zveselilo srdce,
a teď na něm vidět, jaký že je
junák sličný, ušlechtilý, švarný;
tu k němu král pojednou latinský:
„Poslyš, Gjuro! poslyš, milý synku!
Škoda tebe, ve vazbě bys hynul,
kdež bychom se spřáteliti mohli,
jako dnes si spolu zasedati,
rudému se vínku radovati!
Pročež, mníš-li oženit se, Gjuro,
o spanilé vímť já tobě dívce,
že by lépe za milou ti žínku
nehodila na světě se žádná!
Jsi-li, Gjuro, panského ty kmene,
Crnojevćů z knížecího rodu,
z královského jestiť domu ona,
nejmladší to dceruška má vlastní!“
Považuje Gjuro, uvažuje:
„S Benátky já nespřátelím-li se,
shody s nimi nebude ni míru;
spřátelím-li se, pak můžem spolu
sousediti v přízni, jeden druhu
proti Turkům nápomocni býti!“
Přemýšlí, však nepřemýšlí dlouho,
vyskočí pak, uklání se králi,
bílé ruce poslušně mu líbá,
za nevěstu v zdvořilosti žádá.
Moudráť také hlava král latinský;
myslí si: „Jsou Černohorci chrabří;
Černé Hoře nezachovám-li se,
pokoje nám od nich na pohoří
nebude ni klidu na přímoří!“
Zdvihnul se pak, a v tu ještě chvíli
veselku jsou slušně umluvili,
v sedmi dnech pak slavně poslavili.
Po sedmi pak dnech, když s milou žínkou
domů již se vypravoval Gjuro,
obdarovat mileného zeta
neobmeškal ještě král latinský;
Grbaljské dal přímoří mu celé,
mořské dal mu korábky a lodě,
přidal k tomu od Kotora hradu,
od solny dva zlacené též klíče.
Jediný jen ze tří vzácných statků
ten mu nedal – bílého to oře.
V měšci ještě dukátů radš tři sta
na cestu mu dal a tři sta k tomu
průvodčích, by přes sinalé moře,
s přímoří pak na slavený Žabljak
průvodem i s milou mladou žínkou
královským ho sprovázeli domů.