GLADIATOR UMŘEL.

Černý prapor vlaje z radnice

nade všecky slavobrány,

ztišené jsou chvilku ulice,

než zas budou rozehrány.

Smutek národa, och, nevěren

a jak píď jen bývá krátký,

tu nebylo ani luceren,

zvlhly sotva dva, tři šátky.

Hrobní kámen leží zapadlý,

pod ním gladiator starý,

vítězovy věnec povadlý

v smutné rozpadá se cáry.

Palcem dolů Caesar v aréně

tenkrát ani nepokynul,

v ústraní jsa bodnut ztajeně

gladiator náhle zhynul.

Vidím oči jeho zděšené

krajem bloudit kuposledu,

vidím pěsti jeho sevřené

proti žíravému jedu.

Marno. Národ bude ploditi

i dál velké duše v ctnosti,

a jim v sled se budou ploužiti

větší duše v bídáckosti.

Otřese-li někým v nitra hloub

ta smrt jako na výstrahu? –

Triumfálný všude stojí sloup,

jásat slyším celou Prahu.*)

Smutek rozvanul se po kraji,

pohřební už zhasly svíce –

hvězdy s výše husto padají

čestný hrob ten míjejíce. – –