GLADIATOR.

U mříže čekal, kudy vyjít musil.

Už cirkus šuměl četným obecenstvem

a lvi a tygři řvali ve svých klecích.

Díval se líně do výseče vzhůru,

kde na sedadlech hovilo si pyšně

pár senátorů v letních bílých togách,

pár krasavic a pak na hlavě hlava –

to lid byl. A v něm hemžily se ruce,

kývaly tváře, nahýbala těla

a hlučel dav ten jako vlny moře,

když kdesi z povzdálí se poslouchají.

Tak hlucho bylo v duši jeho...

Taký

je cirkus vždycky. Vždy tam senátoři,

tam ženy, lid. A vždy řvou lvi a tygři.

A řemeslně bude zápasit dnes

jak jindy vždycky, neboť žít se musí.

A z cirku půjde do obvyklé krčmy,

kde krčmář ošidí ho špatným vínem

a tuhým masem. Bude jíst a píti,

jak jindy vždycky. Dá se do hovoru

s cizími námořníky, možno také,

že sepere se s nimi...

Leda že by

některá šelma dnes jej strhla dříve,

než bodne ji... Už jiným se tak stalo

a ještě stane... Takto myslil líně

a znuděn čekáním si hlasně zívl.