Glorioly.

Den podjeseně – smutkem snad –

mře v červáncích, a květné stvoly,

jež do růžová zlíbal chlad,

kol skrání mají glorioly.

Hle, v rubíny je proměněn

jich žal, jenž v kapkách dolů padá;

vše rdí se, leskne ven a ven,

jak zlatem zkvétala by lada. –

Jak teskliva a šťastna přec

je družina těch zvadlých stvolů!

Má každá strast svůj ruměnec,

a každý žal svou gloriolu.