GLOSY

Oh, dějiny buď kárají neb straší,

a proto neradno je navštěvovat –

nač spící svědomí si burcovat?

Nač obavami duši rozčilovat?

Lze ovšem vyslat kata do těch časů

a pozutínat mrtvé velké hlavy,

pak aspoň dětmi jsme bez minulosti

a bez závazků dávné velké slávy.

Chcem žít. A žijem. Povídáme sobě

hluboké pravdy, vážné theorie

a těší nás, že si je povídáme,

neb zdá se nám, že hluboce se žije.

V vzpomínkách z mládí vidíme své otce,

jak při sklenicích piva klábosili –

to hruď nám nadme: jaká je v tom malost,

jak uboze ti dobří lidé žili!

A kde jsme my? K nám Angličan a Francouz

svou moudrost poví knižním naším biem –

my slyšíme a pokyvujem lebkou

a takto v společnosti světa žijem.

A všecko srovná se v té hlavě naší,

v té kleci, kde je tisíc ptáků žvavých,

a my se holedbáme, že tam máme

myšlenek tisíc vážných, pronikavých.

Jdou dny, jdou roky. Porody a pohřby.

A jubilea. Národ kvílí, jásá,

dle okolnosti. Optimisté chodí

a dí: Ten život! Jaká hloubka, krása!