Gobelin paní markýzky.

Po dlouhých oklikách a tisíci

kdo sem se dostal ku Cytheře poutí,

práh překročil vedoucí k ložnici,

ten starý gobelin musil odhrnouti,

za kterým teprv krásou zářící

jste, markýzko, ho mohla obejmouti!

Ký div, že v duši vaše sladké „ano“

si nevšim’, co tam v starou látku vtkáno:

Ve troskách chrámu Venuše je scena:

Nad ohništěm hoch okřídlený stojí

a z krosny, růžemi jež ověnčena

a kde se množství lidských srdcí rojí

(to jedno chví se, druhé lká a stená,

to klne, jiné mlčí, neb se bojí),

za srdcem béře srdce, děsný mžik,

a na rožeň je píchá, ukrutník!

Leč sotva začne rožněm Amor točit,

tu srdcím rostou křídla, shon a chvat,

než křídlatý hoch můž’ za nimi skočit,

frr... ptáci letí v azur z oken, z vrat!

Proč, markýzko, ten starý gobelin zočit

vám oko slzou vlhne napořád?

Ach, rozumím, vás trápí, srdcí křídla

se nechytnou v pel pudru, do líčidla.

A přece dosti srdcí malý hoch

nachytal pro vás do úsměvů sítě,

žel, vždycky než je nabodati moh’,

jim vzrostla křídla, prchla okamžitě.

Teď v klíně žlutých dopisů jen stoh,

pár stužek, kotillonů... staré dítě!

a v posled úsměv s trpkou resignací:

Žel, srdce mají křídla jako ptáci!