GOETHE.

Ne, ve slov vzdušné, efemerní kouli

tvé slávy třpytem pohrávat si nechci,

jen stín tvůj vidět v dáli, tiší, lehcí

mráčkové bílí modrem nebe jdou-li.

A do svých snů, jak v srdce kout se choulí,

ne z tvého jména, z květů touhy tvé chci

jen trochu pelu; a mí snové křehcí

tak plny budou staré vůně gdoulí.

A všecky ženy, úsměvy tvých písní,

tvé horké touhy, v stáří neochladlé,

ty oblak hrou se v myšlení mé vrací.

A vzpomínky mé, soudcové mí přísní,

sčítají dny mé plané, marně svadlé.

Tvůj bílý přelud do mlhy se ztrácí.