Gogol.

Vše objal duchem, byltě jak svět celý,

vše lidi znal v jich ctnostech a jich hříchu,

a nad vším rozpoutal bouř svého smíchu,

jak bůh rozházel svého hněvu střely.

On smál se dál – a lidé kol se chvěli,

on klidně všecku velkost jich a pýchu

v nic svážil – ale při tom trpěl v tichu,

nes všecky jejich bludy, mdloby, žely.

Jak titan chytal směle skály slov

a stavěl v stálém smíchu kolos bájný,

jak s bohem o závod kdo více stvoří.

A lesů ruch a stepi smutek tajný,

vše dýše z jeho básně rovné moři,

z níž na vás „bratře“ volá Čičikov.