Golem.

Golema z hlíny zhnět'

Bezalel rabi starý,

vdech' citů svých mu květ

i srdce jaré žáry,

vdech' v každý sval i žílu

mu vlastního já sílu,

jíž svět podmanit práh'.

A před starcem jak stál

a koulel bystrým okem,

Löw starý pýchou vzplál,

nad žití veletokem

jak stanul by, sáh' ke dnu

a jeho krůpěj jednu

vyvážil v laur svých snah.

„Na jeden aspoň mžik,“

snil rabi: „Co chci, mohu,

jsem pouze trpaslík,

však vůlí, citem Bohu

se vyrovnám v té chvíli,

já tvořil z vlastní síly,

Ó vznešený to cit!“

A plaše jeho zor

se rozhled' jizbou tmavou,

kelímků, pánví sbor

kde mluvil s pecí žhavou,

kde s folianty skříně

nacpány k stropu líně

svůj v prachu snily klid.

Své dílo prohlížel

a nezřel, jak je směšný,

však sotva slovo děl,

byl Golem k dílu spěšný,

rost' náhle, přeběh' schody,

ba plničký džbán vody

na pokyn pánův nes'.

Se stěny sutky strh'

a obrátil v nich písek,

do pece dříví vrh'

a upravil řad mísek,

k rozkazu starce bdělý,

byl čilý po den celý,

až k zemi večer kles'.

„Již dosti!“ rabi prál,

„již dosti pracováno,

dost k službě jsi mi stál

a zítra také ráno,

jdi, spočiň, hochu milý,

je nutno šetřit síly,

to starý zákon jest.“

Leč Golem jakby hluch

výš rost a vzpřímil tělo,

již zdál se být jen duch,

jímž všecko oživělo

a jak mu rostly údy,

bylo ho plno všudy,

co začít? Co s ním svést?

Lvem zařval rabi: „Dost!

Já pán a tvůrce velím!

Chceš zkusit moji zlost?

Po tobě kletbou střelím,

jež zbojné syny světla

do sirných slojí smetla,

stůj, lehni, shon svůj ztiš!“

Však marný kmeta křik,

byl obrem z hlíny Golem,

vše kácel, třískal v mžik,

jak vichr zuří polem,

pak zatočil se prudce,

pět hlav měl, čtyři ruce

po kmetu vztáhl již.

Kabalu rabi chyt'

a s děsným zaklínáním

na leb mu hodil v kmit;

však trpaslíka skráním

stkal tím jen vínek hvězdný...

Cit děsné hrůzy bezdný

že starce schvátil v tom.

Jen „Jahve!“ v strachu hles',

pad' na kolena hbitý,

ne hříčka dum, leč běs

to před ním zuřil lítý.

„Ó pomoz, milostivý

můj Bože, hříšný, lživý

byl soud můj!“ – Zazněl hrom.

A v tom sjel bleskný klín

a Golem – hrstka prachu,

však v záři Hospodin

děl ku rabimu, v strachu

jenž chvěl se jak prut holý:

„Víš teď, jak vzpoura bolí –

a to byl pouhý prach.

Teď pochopíš můj bol,

jak mně, Pratvůrci, bylo,

když celé nebe kol

se na mne rozbouřilo,

když vlastní děti světla

má pěst ve propast smetla,

kde věky lkají v tmách!“