GOLGOTA.

Tak umírat! Své v náruč rozpjat ruce

té nenávisti, která dole vyje,

modlit se tiše při největší muce

za láj, jež spita klne u nohou!

Když lokty přivinout jich nemohou,

vstříc aspoň siné naklonit jim šíje,

v zrak strhán zahrnout je při rozluce.

Je mrtev přec! Jen Bůh v něm zůstal živý –

a Longinus když probil ňadro bílé,

svůj purpur vyhrnul v skřek židů divý,

ven vyšel, v srdce trůnu sobě sed’.

Zem třásla se a skály pukly hned

a mrtví vyšli z hrobů v Jeho síle,

kam Jeho pohled pad’, se dály divy.

Jen okamžik – a kteří chiton dělí,

se v křeči pláče k patě kříže schýlí,

a pěsti, jež se pozdvihnouti směly,

sepnou se v roznícení do dlaně,

a pomstou zapálení oddaně

tak půjdou beránků jak zástup bílý,

chór tichých mučeníků zkrvavělý.

Proud věků, jenž zde záští skřeky chytal,

je v sladké tóny hymnů zvolna ztiší,

ten posměch, který Lásky smrt zde vítal,

on sníží v touhy pláč, jež miluje;

ret rouhavý ty rány sceluje,

je přimkne žíznivě jak svatou číši,

by na věky jí více nezamítal.

A světa řád, jenž stavil se tu v honu,

zde v zamyšlení světlo svoje shasil,

a náhle obrácený v jiném sklonu

se dále řítí, kříže rozpjetí

jak zoři nesa v temno století

a uštvanému lidstvu jako asyl,

jak sladké Ave – Ave jitřních zvonů...

Tak odejít! Své rány otevřeny

i hloubku srdce v lásky vroucím vznětu,

kdež v krve purpuru Bůh zahalený

se tají v svaté slitovnici Všech.

Jak Josue, jenž stavil slunce běh,

by světlo nezašlo, jež zažeh’ světu –

tak usnul, maje ruce pozdviženy.