GOLGOTA. (I. Království Světa.)

Tmy žlutá ústa promluvila:

„Ty, jenž od kamení pouště se vracíš,

postem zbičovaný, zvadlý žízní,

vychrtlý, vrátký, s prachem na rouše, s potem na čele,

spíše stín než člověk –

postůj,

v světélkující propast u svých nohou se zahleď

a rci,

co vidíš!“

I řekl:

„Hody vidím bohatých.

Neznámá vína

do číší, po samý okraj, nalévají,

a bílé lokty,

hebké jako by neměly kostí,

nesou je ke rtům

rudým, sladkým.“

„Vše je tvé,“ temnota zahovořila,

„dotýkej se všeho svýma rukama,

chutnej a ssaj svými rty.

Vše je tvé, k sladké milosti srdce,

k líbezné potěše těla.

Vše je tvé za jediné: ano,

jímž mne vyznáš.“

Odpověděl:

„Pout hořkosti je žena i číše.

Člověk Syn

svobody chlebem se živí,

nad svatým pramenem Slova skloněn

z dlaní pije.“

Tmy žlutá ústa po druhé promluvila:

„Otrhánku –

ve dne o žebrácké holi,

v noci bez lůžka, jako divá zvěř,

osamělý, zapřený, zapuzený,

kořist psů, hříčka škůdníka, který u cesty čeká –

postůj

a rci,

co vidíš!“

I řekl:

„Světa vidím království.

Zbroj, kopí, polnice, rohy.

Jezdci vyjíždějí na harc,

houfy se šikují, setníci obcházejí,

Smrt, žnec krvavý, zpívajíc nastupuje

a kosí.“

„Jako pancíř oblékni všechnu moc,

jako v purpur obláčej se v světa království!

Šťasten, kdo tisícům vládne,

šťastnější, pro koho desítitisíce umírají.

Nejšťastnější,

mor světa se železnou patou,

vládce dobra, pán zla,

bez soka, jediný, skoro jako Bůh budeš,

za jediné: ano, budeš,

jímž mne vyznáš.“

Odpověděl:

„Šťasten, kdo sebe víře vložil do rukou,

aby jej mísila, hnětla, válela,

kdo v pokoře sebe sama se zbavil,

posledním z nejposlednějších

hotov sloužit.

Srp Smrti, v pokorné namířen čelo,

jak po žule sjede.“

Tmy žlutá ústa po třetí promluvila:

„Prachu,

a nic než prachu,

lidská bído, vředu vysazená,

srdce, tonoucí v úzkostech,

zmítané od jistoty k pochybnosti, jako vlna má svůj vrch, svůj dol,

hříchu, vteřino, nicoto –

rci,

co vidíš.“

I řekl:

„Divné vidím paprsky,

jako by noc zemřela, den věčným se zrodil,

vozy běží bez koní, lidé bez křídel krouží,

blesk, jako u žernovu býk,

lidské ruky poslouchá,

všichni jsou růžových tváří, není hladu, není bolesti,

ba zdá se, že ani Smrti není.

Padla úzkost, vše je vyrovnáno, vše zřejmo,

člověk vedle člověka,

velitelsky jako králové, jdou zemí-služebnicí,

s pohledem před se, ne k výškám, odkud, v dni věčném,

hvězd tajemství prchlo.“

„Viz,“ temnota zahovořila,

„klidně ssaje dítě z plného prsu,

na rožni tučnost půdy se peče,

vše je vyrovnáno, vše je zřejmo,

není stínů, z hrobů nevystupují mrtví,

vyhaslo peklo, sřítilo se nebe, andělům vypelichala peruť,

nad každou hlavou, věčné, svítí, hřeje a zraje poledne blaha.

Mně pokoř se, pokorný!

Ráj uloupíš s nebes

a na zemi složíš,

šťastná jablka rozumu jíst budou tví bratři,

šťastní bohové země.“

I zvolal:

„Odstup, Satane,

odstup, nečistý, odstup, zlý, odstup, zbabělý!

Bolesti blahoslavená, ty lučiště v rukou Pána,

jímž nás k nejzazším břehům vystřeluje!

Nebeský ohni, malost a zlobu sžírající!

Zde stojím, sotva víc než třtina,

však v dlani boží je kocábka mého srdce na moři nekonečnosti.

I prosím: bolestí spas nás!“

Tehdy tma se sesula, jako starý, zpuchřelý dům

boří se od prahu v hřeben, když nebeský vítr přijde,

a světlo bylo.

Ten, který obstál,

na špičatá klesl kolena,

ruce vzpial k modlitbě

a radostným hlasem vzkřik:

„Hosánna,

Hosánna, Otče, jenž’s mne Synem učinil,

Svatý, Svatý, Svatý, jenž’s mne Slovem sžehl!

Vše dopusť: hrůzy, úžasy, trýzně,

dej však,

bych jako zrno, sobě sám zemra,

v novou dozrál úrodu, metající spasení!

Bychť pak zapochyboval tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně, ó Bože –

mne opusť!“

I zdálo se, že vysmahlé a zhublé ruce

dotýkají se nebes.