GOLGOTA. (II. Na hoře.)

Blahoslavení,

kdo sobců skořápku rozdrtí jako ořech

a v ruce zbude jim láska, živné jádro!

Blahoslavení,

kdo z moře úzkostí vejdou

na boží zemi, do svatého dne!

Blahoslavení,

jimž dlaň, o nebe zápasíc, ztvrdla,

kdo na Boha pohled vydobudou si!

Hledejte – naleznete; proste – bude vám dáno;

tlucte – nebes brány, nejtěžšími hvězdami pobité,

dokořán otevrou se vám.

Dokořán otevře se boží dílna,

odkud, jako jiskry, blesky se rozletují,

tvaru s nicotou, s tmou plamene zápasiště.

Žhavé, přísné Srdce

úsměvem tam věnčí radostné pohřby

spravedlivých

a novou kuje zbroj

těžkooděncům.

V mysli zkormoucené řekl jsem:

Kterak najdu, nenalézaje?

Zda jsem tě již nenalezl, Otče můj,

an tě hledám?

Hle, město jsem na horách, vyhledávané zrakem tvým,

pod tvou pravicí kráčí můj den, spěchá má noc.

Hle, na boží zemi sedím, prostřed jabloní, v krásném sadu,

a holubice – vůle má svobodná –

perutěmi šumíc, usedá na strom

Dobrého Konání.

Nedočkavý touhou,

člověka v sobě zlomil jsem,

a není než radost.

Požehnáním buď věčný nepokoj věcí, vrch a dol nesčíslných vod,

tomu, kdo člověkem zůstal.

Koho však Synem zrodila boží milost,

trosečníku roven, ať zápasí o druhý břeh,

jej stihna,

ať v rajskou se oděje nahost božích dětí.

Tehdy teprve

vám, bratří, v zápase znovu narozeným,

z pod kostry věcí duchová vypučí tvář,

tehdy teprve

ducha říše k vám zazáří úsměvem, žena milující,

a s loktů jí seskočí Pravda, křepké holátko.

Sít budete život, když z rána

jezdci proti vám vyjedou:

na bělouši, na ryzáku, na vrance, na koni plavém,

Mor vpředu, s lukem zimničným, vzadu s kosou sivý Děs,

země celá, od moře k moři, zařinčí podkovami.

Vaše však cesta

s písní na rtech půjde mezí hřívou, srstí, ohonem,

zrno své pod kopyta mecíc

žencům Smrti.

I zeptá se váš ret:

Z věčnosti do věčnosti putujíc, kam spěcháš, prchavá chvíle?

Nepopustím, dokud mi nepožehnáš.

Ze sna do sna klesajíc, spíš mrtvě, nerůdná hlíno?

Jako hrnčíř položím tě na kotouč,

dokud se nádobou nestaneš, neustanu.

Ode dne ke dni nechť sílí vám ruce

a v síle rostou:

s vámi

roste Bůh.

Na života kříži láskou krvácejte!

Ó lásko!

Šťastná, že u nohou sedíš

a dívat smíš se,

vonnou mastí tělo pomazat,

vlasem svým vytřít,

nalézt a sloužit, jiného nežádající.

O zítřek nepečlivé

srdce vám zazvučí,

sladkou notou ozve se harfa světa;

horám řeknete: vzhůru – povstanou,

řekám: stůjte – zastaví se,

a jako jelen ze studnice vodné, napijete se z moudrosti.

Až den váš v soumraku zmizí,

s nahou dlaní, v chudém rouše,

těsnou branou vejdete do domu Otcovského,

mezi Syny zasednete za stůl:

ne zlata, ni meče,

tvé však, Otče náš,

tvé jest království, moc a sláva

na věky!