GONČAROVŮV ROMANTIK.

Romantik z Gončarova – samý cit a cit,

chtěl, stále klamán, věčnou lásku žít:

Jen cit a cit, jen samý cit a cit,

jen samou věčnost v samých extasích!

Konečně poznal ji u dívky unylé:

Jen cit a cit, jen samý cit a cit –

jež chtěla jako on jen věčnou lásku žít,

jen v přísahách, a vzdeších, objetích,

celičkou věčnost v samých extasích!

Oh, jaké omrzení, jaké zhnusení!

Až naučil se klít Gončarův snivý rek!

A konečně – ó hrůza! – v poušti marných dní

úklady strojit ctnosti slečinek!

A na konec – ó ideální cíl! –

on, jenž vždy na štíru s tím „mrzkým kovem“ byl,

se s bříškem narostlým, byť s trochu chladným srdcem

s penězi rozšafně, muž vážný, oženil.

Lze věřit Gončarovu, že ten jeho rek

na Věčné Lásky sen tak zcela zapomněl?

Že tolik může změnit zkušenost a věk?

Nebo spíš věřit snad, že ve všech avanturách,

ať míň či víc jich v životě svém měl,

on zapřít nedoved’ a také nezapřel

svůj vrozený, osudný naturel,

a že přes všechno znudění, a trpkosti, a žal,

přes ironii svou přec hledal v žití dál

své Věčné Lásky Fikci-Ideál?

Je těžko rozhodnout, když Život kolem jest,

a bytost člověka se na obruči s ním

nahoru, dolů točí, a dle toho právě,

po jaké vlečena je z mnohých světa cest,

je kleštěna a formována jím.

A tak je možno snad, Gončarov generál

příhodu všední že a neskreslenou psal.