Gondoliera.

Noc táhne, vane zahrad vůně,

skryt mraky měsíc na polo,

ó, plyň jen zticha po laguně,

má gondolo!

Pod křídla noci v kanál úzký

se skryla v párech stínů druž,

ty plyň, jich sladké hry a schůzky

však nevyruš!

A nevyplaš ni políbení,

kde dvojí stín si v náruč kles’,

naslouchej zticha přísah znění

a nepověz!

Jak moruší se chvěje listí,

co loutna lká kdes potají,

a nade mnou se hvězdy čistí

a padají!

A na oblohy půdě tmavé

jak také lagun na páse

člun bílé luny zticha plave

a houpá se.

Teď v sluj se skryl, již mrak mu klene,

teď plyne v záři ze sluje,

ký gondolier as jej žene

a vesluje?

Já zde, on tam – jsme bratry v pouti,

svět spící, němý okolo,

kéž můžeš s ním v čtvrť míru plouti,

má gondolo!