Gondoliery. (II.)

Jak mílo zpěv zaznívá

ti ze rtů, nymfo má,

kdy večer vlna snivá

si s bystrou loďkou hrá,

kdy luna záslonami

se v tichou vkrádá skrýš,

kde pějíc nad vodami

ty na mém lůně dlíš!

Při zpěvu hlavu skláním

na bílou šíji tvou

a po ústech se sháním,

z nichž tóny sladké jdou;

a necítě víc sebe

tě líbám jak med včela:

tys hvězda, ježto s nebe

mi v náruč přiletěla!

Jak sladce hlava dřímá

na ňádrech, milá, tvých!

z nich ucho tajně vnímá

šept, hovor, sladký smích.

Jsou moře hlava tvoje,

jak pod hlavou se dmou,

a v nich vil krásných roje

si na mne sítě strou.