Görgey a Remeny.

Znáteli Maďarskou hudbu? –

Tajné kouzlo v sobě má –

Hlaholem svým srdce každé

Dojímá a proniká –

Veselých a smutných zvuků

Je to divé bouření –

Probuzené – nesplněné,

Beznadějné toužení.

Hudba ta je lidu svého

Věštkyně a ozvěna –

V ní se tají celý osud

Maďarského plemena:

Veselých a smutných zvuků

Je to divé bouření –

Probuzené, nesplněné,

Beznadějné toužení.

Slyšeli jste Remeny’ho,

Maďarského houslistu?

Pyšný vůdce, Arthur Görgey,

Rád poslouchal jeho hru –

Ve všech bitvách mladý hudec

Generála zprovázel –

Když utichly hromy bitev,

Tklivě jeho nástroj zněl.

Housle Remeny’ho zněly

Brzo bujnou radostí –

Brzo bouřlivě se chvěly

Bezeuzdnou hrdostí;

Avšak každý jeho nápěv

Smutnou notou dozníval –

Hlas ten v srdce Görgeyovu

Prorocky se ozýval. –

„Hrej a otvírej mi srdce

Všemu světu zavřené,

Věj a rozdýchej v mých ňádrách

Marné touhy plamenné;

Jako když se jinoch musí

Lásky k dívce odříkat:

Tak i já krásnému zdání

Budu muset „s Bohem!“ dát.

Sen o slávě bohatýrské –

Poznala jej duše má,

A teď, když se má s ním loučit,

Srdce moje hořce lká;

A i v zdání pyšném, jasném

Kochá se teď národ můj –

O můj národe Maďarský,

Rozplyne se i sen tvůj! –

Sen Maďarský pyšný, jasný

O velkosti národní,

Jako věčně dálná hvězda

Vysoko na nebi tkví –

Tak zůstane nedosáhnut,

Maďare, tvůj jasný cíl –

Rozplyne se tvoje zdání,

Nastane pak strašný kvíl.

Osude zlý, proč jsi z temna

Na světlo mě provolal? –

Osude, proč jsi v mou ruku

Meč rozhodující dal?

Tys mě vyzval do zápasu,

S tebou bojovat já mám –

Avšak zrakem nekaleným

Tvé vítězství předvídám.

Zahaleným zrakem hlídá –

Boj podníká národ můj –

Ach můj národ nepředvídá

Neodvratný osud svůj;

Neví on, že darmo teče

Jeho krev z tisíce ran –

K zoufalému, smrtelnímu

Zápasu je odhodlán.

A já mám co kněz nejvyšší

Hroznou oběť konati –

Na oltáři, na bojišti

Mám svůj národ vydati – –

Marná oběť – jistá zkáza – –

Zbraň se chvěje v ruce mé –

O! prorocky k uchu mému

Znějí zvuky Maďarské.“