Gorm starý.

Jak mračno v blesku letíc po obzoru,

Gorm starý v čele bojovného sboru

do pole vytrh’ ze hradu;

v rameni sílu, štít, v němž uvyk’ zvítězit,

a mysl plnou oukladů.

„Hjalmare smělý, hvězdo bohatýrů,

v tvé ruce skládám neoblomnou víru;

než vítězstvím já zaplanu,

své hrady, žezlo dám i skvostný drahokam,

Gudrunu, v tvoji ochranu.

Tvá čest i hlava za ženu tu ručí,

jíž moje síla, život starý pučí

plamenem, lásky rozkoší;

ať povel rtů, řas, žádosti její hlas

dav střeží děv i panoši.

A bleskem mým až u vítězství kopí,

jak slunce v moře, v krev se vrahů stopí,

zabuším hradní na brány,

laur slávy na čele, rty slovem rozchvělé:

kde žena, rytíř oddaný?“

Voj hnul se k předu, zaduněla půda,

od štítů, přílbic zář vyšlehla rudá

s červánků nachem v západě;

již mlha severní nad plochou jezerní,

však smutno, ticho na hradě.

Nadarmo Hjalmar hody strojí, kvasy,

bard zpívá písně neslýchané krásy,

Gudruna nejde z komnaty;

s ní děva jediná jen prosí Odina,

by tišil srdce záchvaty.

Pojednou v rohy zazvučeli kněží,

jak moře v šumu skalním na pobřeží;

Gudruna světel na tisíc

rozžehla Odinu v půlnoční hodinu,

že narodil se králevic. –

Od mečů, štítů brzo vzplála skála,

Gorm s pomstou v srdci do hradu již cválá;

na cestě domů zrádnou zaslech’ zvěst,

že rytíř oddaný zneužil ochrany

a plodem lásky dítě jest.

Zřel matku, dítě, zahrozil se klamem,

dítěte oko černým drahokamem

vzplanulo snivě v čele vysokém:

„Toť oko svůdníka až kost mi proniká,“

děl k ženě v smíchu divokém. – –

Gudruny bílé zsinalé již tělo

v zápasu smrti pološeptem dělo:

„Já s dítětem jsem nevinná;

jdi na hrad před oltář, tam syna uzříš tvář,

máť oko boha Odina.“