Göthe.

Než ty jsi byl, snad vstanou pěvci větší,

však sotva větší vstane mudřec sladký,

jenž v souzvuk sladil ducha i vzdor látky

a v orlím vzletu lidskou mluvil řečí.

Tvá píseň unáší, však víc též léčí,

tak milo u tebe jak v klíně matky,

a jaks děl sám, „dny krušné, plesné svátky,“

toť právě život, všem jenž stejně svědčí.

Kde Byron lkal a zoufal, sok všem lidem,

tys pozoroval jen a kreslil s klidem,

děd budoucnosti a syn antiky.

Nechť práce věku tvého bude rumem

nad světa pouští a nad moří šumem,

Faust vzpne se vždy jak věčnost veliký!