GOTIKA VĚČNÁ.

Mě v chrámě jak v jedlové hoře

ovívá teskné hoře

ne sobeckou strázní,

ne mřivou bázní,

a čímsi vyšším,

co přál bych si bližším,

a čímsi věčným,

velikým, vděčným.

Cítím se čímsi chorý,

chtěl růst bych jak ty hory,

jak gotický ten chrám,

když sám

je v tichu svém,

tak svatě velebném.

Klid slavný proniká duší,

a nic jej neporuší.

Než zachvívá též mnou,

když slyším, jda dědinou,

jak z kostelíka tklivá

mi stará píseň znívá

a vznáší se k výším

a touží po nejvyšším

a „Svatý, svatý!“ zpívá.

Radš, radš mám, kdo do výše touží,

než se svou když skepsí se plouží;

když v srdci s nebeskou jde hudbou

tou tvrdou pozemskou sudbou.