Gouvernantka.

Má v očích zašlých přání stopy,

jak světlošky by kmitly ze tmy.

Tak den co den si vyjde s dětmi

vždy odpoledne na Příkopy.

Má temnou pleť a tmavé vlasy

a dlouhý plášť, v němž zdá se malá,

a klobouk, jejž jí paní dala

a který ona přešila si.

Tak poslouchá, co cizí děti

si žvatlají a mluví s nimi,

a davy kol se hemžícími

dál její pohled v prázdno letí.

Snad myslí si v tom hlučném víru,

až zase doma s dětmi sedne

a ráno, celé dopoledne

se mučit bude u klavíru.

Snad myslí si, až děti vzrostou,

jak „s Bohem, slečno,“ řekne se jí,

a ona půjde s beznadějí

v budoucnost všeho blaha prostou...

Leč vlídná je jak tiché ptáče

a davem jdouc za ruku vede

po jedné straně děvče bledé

a s druhé hocha kudrnáče.

A po francouzsku vykládá mu,

když otázkami hoch ji mučí,

a štíhlé děvče růsti učí,

jak sluší se, na velkou dámu...

Tak od Můstku až k Prašné bráně

od pěti hodin chodí k šesti...

Když ptala by se, co je štěstí,

kdo z lidí co jí podá za ně?