GRAZIOSO REGIO.

Pozdní noc mou říší usmířenou

jde a snivě zpívá o úsvitu,

jehož květy světelné již brzy

bledozlatě vzpučí do blankytu.

Rozpusť vlas a ramena jím zářně

zahal jako zlatolněnou řízou,

na purpury rtů svých vtiskni květy

provoněné drahocennou mízou!

Poraněna nevýslovnou touhou

sedni na lipový trůn můj bílý,

zvedni zrak, by v noci zřítelnic tvých

hvězdy nejvyšší se zrcadlily.

Zlata pupenů již prozařují

lesní přítmí jako hedváb černé: –

jde můj den, v němž jitřní zvony vzbudí

jarní sny, ty poddané mé věrné!