GRIEGOVA PÍSEŇ.

Když tu píseň měkce v přítmí

hraje moje žena,

jakoby se někde v blízku

jako ve rtů němém stisku

ozvala mi zaslzená

píseň mládí stará.

Jakoby se ze tmy vzpjalo

s výčitkou a smutkem,

co kdy hořelo a hřálo,

než mi chladlo, shasínalo

v zavanutí příliš prudkém

rozeplání jara.

Moje jaro! Už je za mnou,

květů zbylo málo.

Člověk se jen dívá, dívá,

všecko v slzné šero splývá,

co kdys v srdci krví zrálo

zvolna řídne, všední.

Už jen tiše čekat zbývá

a se opřít v duši...

A jak hraje tu má žena,

sama steskem zaslzena,

srdce zná a duše tuší

písně akkord slední.