GRIMASSU POTUTELNOU...

Grimassu potutelnou

na nebi měsíc měl.

Já tenkrát vzdorně v dálku

od tebe odcházel.

Do šedých dálek chtěl jsem

svou bolest rozhodit.

A jedno drahé jméno

kdes v moři utopit.

A cesta byla dlouhá

a pustá, zoufalá.

I sedla duše v koutek

a tiše plakala.

A vracela se trním

a dusným prachem cest

a provázela tiše

tvým jménem hudbu hvězd.

Já roucho roztrh’, hlavu

popelem posypal,

poklek’ a v hořkém pláči

tvé ruce zulíbal.

A měsíc ironický

se potutelně smál.

Já starého jsem Heina

si tiše citoval.

A měsíc zíval nudou

nad zemí, nad lesy.

Já po sté opakoval:

Madame, ich liebe Sie...