Groš.

Zamkla dvéře na petlici,

sotva hrobník vyšel z chaty –

šel si zase pro opici

a tak brzo nevrátí se domů

hřbitovními vraty.

Večer je, a chvála Bohu,

sedí opět samotinká

před truhlicí v šerém rohu,

celá šťastná, jak to lesklé stříbro

v jejích rukách cinká.

Počítá, co grošíků si

shromáždila dlouhou pílí –

muž ten neví, co ji dusí

za můru, když po hospodách brousí

v pozdní noční chvíli.

Zpřehrabáno, spočítáno

bohatství je nuzných běden –

co těch grošů nastřádáno!...

rány Krista! – do celé jí kopy

chybí jenom jeden!

A již myslí, jakby k němu

ještě dneska pomohla si,

a již dí si: „Půjdu... vemu...“ –

nedořekla, na hlavě se její

vyježily vlasy.

Myšlénka ta jak je smělá!...

však co hrůza proti groši!...

do zdi poklad uzavřela,

vzala nůši a již za myšlénkou

jde jak za rozkoší.

Ta ji dále mezi hroby

po hřbitově vede sice,

do půlnoci, duchů doby,

je však dlouho... a tak žena spěchá

přímo do kostnice.

Vrzl klíč a skříply dvéře –

v každém koutě plno kostí;

žena hnáty, lebky béře,

hází v nůši, hází do zástěry

s divou srdnatostí.

Sfoukla louč a zamkla dvéře,

ticho kolem, ticho dole;

tak se mezi hroby béře

do vsi k Hátě... ta jí koupí kořisť

ze svatého pole.

Přišla k chatě... ťuká, ťuká

na okénko staré Háty,

po chvíli už stará ruka

otevírá, táhne ženu dovnitř,

z nůše béře hnáty.

Ujednáno, zaplaceno...

jaká radost!... jata k pláči

hodila si přes rameno

prázdnou nůši a teď s milým grošem

rychle domů kráčí.

Přišla domů – muž tak brzy

nevrátí se do chalupy;

groš už svítí k peněz tvrzi –

ha! tu stojí v polokruhu před ní

zbědované trupy.

Jeden lebku, druhý hnáty

nemá s třetím – zří to v muce –

zuby čtvrtý, žebra pátý –

ale všechny po stříbrném groši

natahují ruce.

„Dej sem peníz!“ sbor se šklebí,

„všichni na něj právo máme

za uzmuté hnáty, lebi;

dej sem peníz – sice nových kostí

z tebe naděláme.“

A už berou za ruce ji –

žena němne, chví se mrazem –

divočeji v divém reji

s ní se točí... groš jí padá z ruky,

žena klesá na zem.

A když hrobník přišel domů,

nalez ženu u zdi v mdlobě,

u ní grošík – podivno mu! –

třel jí spánky, křísil vodou, křísil,

až zas přišla k sobě.

Vrhla naň se s bědováním,

všechny hrůzy pověděla...

zašel ještě před svítáním

s kostmi k Hátě, svou pak ženu poslal

pro klid do kostela.