Groteska.

Mně jednou v cizozemsku

do rukou obraz pad –

už nevím, kdy to bylo,

a nechci vzpomínat,

čí měkké, bílé ruce

jej z alba vyňaly.

Na tvrdém, lesklém listu

tři barvy zaplály.

To vznešený pár jakýs –

princ s princkou kouká tu,

on v skvělé uniformě

a ona v brokátu.

On komisní je, suchý,

souchotě z očí zří,

jak krev už měl by kašlat,

dnes, zítra, pozítří.

A ona jako Zora,

jež k stříbru oblak lne,

je bílá, křehká, skvělá,

má oči rozumné!

Tak nádherná a lůzná

a prodána je. Zač?

A je mi jaksi divně,

smích na rtu, v srdci pláč.

Och, jaký život pro ni

po boku chorého?

Jak rozmar jeho snese

a s kým kdy sklame ho?

Čí ústa budou líbat

ty útlé ručinky?

Co potáhne kdy mozkem

té plavé hlavinky?

Tři osoby, vím, budou

na prknech žití hrát –

zda komedii pouhou,

či hrozné drama snad?