(GROTTA AZZURA.)

Sluj celá plane modří přitlumenou,

a blankyt září ve vod prohlubni,

křik drsných plavců skalou stropu zní

a vrací ozvěnou se přidušenou.

Žerď vesla, která nad blýskavou pěnou

jak nalomené temné ráhno ční,

v tyč leskle stříbrnou se mění v ní,

třpyt amethystů těká vlhkou stěnou.

Den bílý nízkým otvorem se dívá,

a světlo střízlivé a znavené

zří v úžasu, co kouzel v sobě skrývá;

co člověk ví, co člověk sní a tuší,

vše z jednoho se prýští pramene,

jest rozdíl jen, jak světlo padá v duši.